krajané

Oslavili jsme český státní svátek 28. října

Ve čtvrtek 17. října se uskutečnila slavnostní recepce při příležitosti oslav státního svátku České republiky, ale také oficiální návštěvy ministra zahraničních věcí ČR, pana Tomáše Petříčka, v Kolumbii. Představitelky Asochecy se přidaly k těmto oslavám českého dne, který připomíná vznik samostatného československého státu 28. října 1918.

Akce, organizované Velvyslanectvím České republiky v Kolumbii, se zúčastnili také další čeští krajané žijící v Kolumbii, někteří čeští podnikatelé, řada představitelů kolumbijských vládních institucí či diplomatického sboru akreditovaného v Kolumbii a další přátelé České republiky. Recepce se konala v prostorách Gun Clubu v Bogotě od sedmi do devíti hodin večer.

V průběhu večera zazněla kolumbijská i česká hymna. Následně pan ministr zahraniční ČR přednesl projev ve španělštině, ve kterém vyzdvihnul různé formy spolupráce mezi oběma zeměmi, včetně nového humanitárního projektu, zaměřeného na pomoc venezuelským imigrantům v Kolumbii.

Poté velvyslankyně ČR v Kolumbii, paní Kateřina Lukešová, doplnila informace o rozvoji vztahů mezi Českou republikou a Kolumbií o další detaily. Mimo jiné zmínila práci realizovanou českým velvyslanectvím, návštěvy českých představitelů státního i soukromého sektoru v Kolumbii, podporu poskytnutou rozvoji ekonomické spolupráce, ale také rostoucí spolupráci v oblasti vzdělání a kultury.

Přítomní se mohli seznámit také se zajímavou výstavou fotografií dokumentující události roku 1989, známé jako Sametová revoluce, které vedly ke konci totalitního režimu v Československu.

Nový český slovník americké španělštiny

Nedávno vydal uznávaný profesor Univerzity Palackého v Olomouci, pan Jiří Černý, obrovský česko-španělský slovník amerikanismů. Jedná se celkem o tři svazky, které mají více než tisíc stran a zabraly autorovi celých dvacet let usilovné a téměř exkluzivní práce. Jak říká sám lingvista Černý, slovník je výsledkem vztahů, které vytvořil s dalšími profesory, kolegy a žáky při různých příležitostech a to v době, kdy trávit čas s lidmi z Latinské Ameriky nebylo vůbec jednoduché.

První myšlenka na vytvoření slovníku proběhla Černému hlavou už v době jeho studií španělštiny v 50. letech minulého století, protože jeho profesor byl původem Brazilec a tak mluvil brazilskou portugalštinou a americkou španělštinou. Černého celá oblast Latinské Ameriky velmi zaujala, ale v té době nevěřil tomu, že by mohl někdy cestovat nebo navázat hlubší styky s cizinci z daného regionu. Nicméně po studiích v roce 1959 začal pracovat jako profesor češtiny v Mariánských Lázních, kde vyučoval právě kurz češtiny pro cizince. Mezi žáky měl i Mexičana, Kubánce, dva Bolivijce a tři Brazilce. O více než deset let později měl navíc příležitost odjet studovat nejdřív do Portugalska a poté do španělského Madridu, kde bydlel v rezidenci společně se skupinou Latinoameričanů z Mexika, Kolumbie nebo Kuby.

A následně pak na konci 90. let začal český lingvista připravovat slovník a to ve třech fázích. První byla spíš mechanická, ale zároveň zabrala spoustu času, protože bylo potřeba shromáždit několik slovníků, které by sloužily jako odrazový můstek. Mezi nimi byl například slovník mexických výrazů, kolumbijských výrazů, slovník věnovaný slangu či formám slov typickým pro určité latinskoamerické země. Nakonec se studenty, kteří s ním spolupracovali na tomto projektu, dali dohromady celkem 34 různých slovníků. V druhé fázi tým přiřadil každému slovu český ekvivalent. Třetí fáze pak byla vůbec nejobtížnější, protože bylo potřeba porovnat celý materiál a vysvětlit různé významy stejného slova dle jednotlivých zemí. To byl případ třeba slova chiva, které v Argentině může znamenat vousy, na Kubě bicykl a v Kolumbii specifický typ autobusu.

Proto mezi hlavními výhodami nového slovníku sám jeho autor vidí například fakt, že ušetří práci překladatelům, protože nabízí klidně i patnáct až dvacet možných českých definic k jednotlivým výrazům. Zároveň může slovník dobře posloužit i Čechům, kteří španělštinu moc neznají, protože obsahuje spoustu užitečných informací o fauně, flóře, indiánských komunitách, ale také o způsobu života, astronomii či mytologii kontinentu, tedy o věcech, které je obtížné dohledat v jiných zdrojích.

Co se týká vztahu profesora Černého k Latinské Americe, vyzdvihuje především zajímavou historii regionu, její přírodní krásy a specifickou a přátelskou atmosféru, díky níž se Češi, kteří do regionu cestují či tam žijí, mohou cítit jako doma. Černý pak považuje za amerikanismy nejen výrazy a fráze, které nejsou známy ve Španělsku, ale také všechny výrazy a fráze, které vznikly přímo na americkém kontinentu. I přesto, že španělština není nejrozšířenějším či nejoblíbenějším zahraničním jazykem v České republice (momentáně je to angličtina a někteří tvrdí, že by nebylo špatné připravit se ani na čínštinu), zájem Čechů o tento jazyk dlouhodobě roste, narozdíl od jiných jazyků jako je třeba francouzština.

Nedávno vydaný slovník hned obdržel významné ocenění, konkrétně cenu roku 2019 za nejlepší slovník vydaný v České republice či na Slovensku, kterou každoročně uděluje Jednota tlumočníků a překladatelů (JTP). Sám profesor Černý navíc právě vydal i knihu svých vzpomínek s názvem Jak šel život.

Zdroj (upraveno z): Radio.cz/es (Juan Pablo Bertazza).

Článek o paní Elišce Krausové, zakladatelce a ředitelce Asochecy

Jak se stala sestra Jana Krause českou kolumbijskou tetičkou

(autor: Honza Macháček)

Osudy lidí v průběhu 20. století byly velmi zamotané. Dobrým příkladem je Eliška Krausová. Té změnila život ruská invaze v roce 68. Tou dobou studovala v Bogotě a už se nemohla vrátit. Od té doby v Kolumbii stále žije, ale ani v jeden moment na svou vlast nezapomněla. Postupem času se z ní stala taková česká kolumbijská tetička.

Před třemi měsíci jsem si domluvil schůzku s paní Eliškou Krausovou a upřímně, vůbec jsem nevěděl, co čekat. Dostal jsem na ni tip od známého mé sestry Ivany, který pracuje v Afghánistánu na ambasádě. Napsal mi, že paní Eliška Krausová šéfuje Česko-kolumbijské společnosti v Kolumbii a že by mi mohla pomoci s hledáním lidí, kteří se setkali před 50 lety v Bogotě s mojí rodinou.

Konzervativní Kolumbie v 60. letech

Do pražské kavárny Platýz se přiřítila energická dáma a okamžitě navázala na můj lehce naivní mail. Ten jsem jí posílal dva týdny zpět. Tou dobou byla ještě v Bogotě, ale shodou náhod se chystala do Prahy a měla čas se se mnou sejít. Vyprávění začala popisem Kolumbie, jak vypadala před 50 lety.

Prý to byla na tu dobu velmi konzervativní a uzavřená země. Ženy musely nosit bílé rukavice, nesměly mít na sobě kalhoty a nemohly ani kouřit. Pánové z vyšších vrstev chodili neustále oblečeni v oblecích a samotná Kolumbie se teprve chystala na velmi turbulentních 50 let, která měla před sebou.

Podle slov Elišky Krausové se za těch 50 let Kolumbie posunula v reálu spíše o 100 let. Z poměrně zaostalé země se za tu dobu stal relativně moderní stát. Po chvíli se hovor stočil na moji rodinu, která v Kolumbii působila do roku 69. Paní Krausová do Bogoty přijela jako mladá slečna v roce 68. Takže je možné, že se potkali. Každopádně si na ni nevzpomíná.

Ze studijního pobytu pobyt na celý život

On samotný příjezd paní Krausové také stojí za zmínku. V roce 1968, který prý byl plný nadějí (sama říkala, že jí národ připadal jako by létal někde v oblacích), studovala francouzštinu na Univerzitě Karlově. Tou dobou se opět po letech naskytla možnost vycestovat do zahraničí a to paní Krausová chtěla využít.

Člověk by čekal, že si vybere nějakou francouzsky mluvící zemi, ale ne. Vybrala si Kolumbii, zemi, o které nevěděla defakto vůbec nic. Ono zjistit tou dobou informace o exotické a velmi vzdálené Kolumbii bylo nad lidské síly. Každopádně se rozhodla a jako 21 letá slečna vyrazila za velkým dobrodružstvím, které jí změnilo život. Ještě bych měl dodat, že tou dobou neuměla ani slovo španělsky. Byla prostě odvážná.

Na druhou stranu, tak úplně na blind zase nejela. Měla tu strýce, pana Vlasáka, který do Kolumbie emigroval po roce 48 a postupně se stal významným hoteliérem. Například i moje rodina k němu jezdila na rekreaci. Přijde mi zajímavé, jak jsou ty příběhy propojené. Pan Vlasák čekal od příjezdu své příbuzné něco jiného. Myslel si, že mu bude pomáhat v domácnosti. To se mýlil. Paní Krausová chtěla studovat.

Teď se opět vrátíme k roku 68. Jak všichni víte, tento rok bylo Československo poctěno návštěvou spřátelených armád. Kromě toho, že se tímto rozplynul sen mnohých o komunismu s lidskou tváří, celá situace výrazně zkomplikovala také život lidí, kteří tou dobou byli v zahraničí. Například Elišce Krausové byl defakto znemožněn návrat domů. Ze studijního pobytu na pár let se stal pobyt na celý život.

Organizace, která staví most mezi Kolumbií a Českou republikou

Paní Krausová tu vystudovala a postupně začala učit na vysoké škole a světe div se, učí francouzštinu, kterou kdysi studovala v Praze. Stále žije v Bogotě a jak to vypadalo na naší druhé schůzce, která proběhla v její oblíbené kavárně, tak tu také chce zůstat. Líbí se jí tu.

Na druhou stranu na Českou republiku paní Krausová nikdy nezapomněla, ba naopak. Ještě před znovuotevřením České ambasády v roce 2013, o což se mimochodem výrazně zasadila, založila asociaci AsoČheca a plnila ve volném čase její funkci. Jak sama říká, stala se z ní taková česká kolumbijská tetička. Čas od času vytahovala naše české občany z bryndy.

Ve své asociaci dosud působí. Snaží se vytvářet most mezi ČR a Kolumbií. Pravidelně pořádá výstavy věnující se české historii po kolumbijských univerzitách. Třeba ta poslední byla o terezínských dětech. Možná si říkáte, jestli podobná činnost, kterou z velké části dotuje ze svého, má smysl. Vždyť Kolumbie je tak daleko… Začněme jednoduchou matematikou.

V Kolumbii žije přes 45 milionů lidí, samotné město Bogotá je třetím největším městem na americkém kontinentu po Mexico City a New Yorku a hlavně, Kolumbie se i přes svoji složitou minulost neuvěřitelně rychle rozvíjí a byla by škoda nebýt u toho. Naše země jí má rozhodně co nabídnout.

Národní divadlo místo spícího prezidenta

Proto si myslím, že to, co dělá paní Krausová dobrovolně za nepatrné pomoci českého státu, má smysl. Díky ní tu máme ambasádu. Pokud i vy si myslíte, že to má smysl, tak ji v tom můžete podpořit. Třeba díky tomu si paní Krausová splní velký sen a doveze do Kolumbie Národní divadlo. A my jako Češi se budeme moci ukázat v tom nejlepším světle a nebudeme tu známí jen díky našemu spícímu prezidentovi.

Kolumbijský účet asociace Elišky Krausové AsoČheca: 009400693983.

Honza Macháček
Napsal Honza Macháček toho času cestující po Kolumbii. Sepisuje příběhy obyčejných Kolumbijců, hledá české odkazy v Kolumbii a dává tipy, kam v této úžasné zemi vyrazit. Mrkněte na Honzy cestopis – je to ideální čtení do metra. Jinak Honza stojí za českou odpovědí na Tripadvisor. Je spoluzakladatelem webu Cestolet. Věří, že čím více lidí vyrazí mimo hranice ČR a otevře oči, tím lépe se nám tu bude žít. Také pořádá přednášky.

Sestra pana Macháčka, Ivana Kudrnová, dodává:
Dnešní článek je taková srdcová záležitost. Napsal ho můj brácha Honza o sestře jednoho slavného Honzy. Navíc ho napsal na svých toulkách po Kolumbii, která, jak už víte, je naší rodinnou záležitostí. Článek je o české kolumbijské tetičce a my s bráchou taky jednu českou kolumbijskou tetičku máme. Naše teta Jitka se v Kolumbii narodila. Dnes to ale bude o Elišce Krausové, dámě, která odjela do Kolumbie koncem šedesátých let, kdy tam žila i naše rodina.

Zdroj: spanelstinaDoplavek.cz (stránka Ivany Kudrnové).

Publikace Asochecy o Pražském Jezulátku

Jedním z poslání Asociace kolumbijsko-českého přátelství, Asocheca, je ukazovat kulturní hodnoty České republiky v Kolumbii a tím přispět k jejich šíření a zachování. Pražské Jezulátko, které je opředeno legendami, příběhy a mýty z různých částí světa a je tak prototypem univerzálního kultu západního světa, patří k nejznámějším vyjádřením kultury a tradic České republiky v Kolumbii.

Proto představitelky Asochecy provedly výzkum s cílem následovat tento kult a pochopit, jak a proč se rozšířil po celém území Kolumbie. K tomuto tématu neexistuje téměř žádná literatura, takže bylo potřeba navštívit i některá místa spjata s tímto kultem a vyzpovídat osoby, které tento kult praktikují.

Publikace obsahuje informace o původu sošky Pražského Jezulátka, o tom, jak se dostala do Kolumbie, a také o způsobu, jak na základě této pobožnosti vznikl kult Jezulátka 20. července (Divino Niño del 20 de julio). Naleznete zde také stručný popis některých dalších míst, kde se obrázek Jezulátka vyskytuje.

Opera Příhody lišky Bystroušky k vidění v Bogotě

Festival známý jako Opera do Parku slaví letos již svůj 22. ročník a Filharmonický orchestr Bogoty při této příležitosti připravil zajímavý program se 7 hudebními díly, 14 koncerty a 18 dalšími aktivitami, které proběhnou v hlavním kolumbijském městě ve dnech od 11. do 19. října.

Tentokrát navíc pořadatelé lákají diváky i na kolumbijskou premiéru celosvětově známé české opery Příhody lišky Bystroušky od významného skladatele počátku 20. století, Leoše Janáčka. Dílo, které výchází z původního námětu spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka a malíře Stanislava Lolka, představí ve své interpretaci Mládežnický filharmonický orchestr a Mládežnický filharmonický sbor Filharmonického orchestru Bogoty.

Operu o třech dějstvích složil Janáček v letech 1921-1923 a kromě hudby vytvořil i samotné libreto. Jak uvádí bogotský Filharmonický orchestr, v díle se mísí svět zvířat a lidí jako ústředních postav velkého poetického díla, kterým autor ukazuje svou nezměrnou lásku k přírodě a oslavě života. Příběh lásky, tragédie, fantazie i reality končí poukázáním na radost ze života a přijetím smrti jako něčeho přirozeného. Tato filozofická cesta je přitom podniknutá s humorem i surovostí života. Jedná se přitom o čtvrtou tvorbu místního orchestru a vůbec první českou operu, která bude v Kolumbii uvedena.

Publikum se může těšit na opravdu hvězdné obsazení: Josep Caballé Domenech (hudební ředitel), André Heller-Lopes (scénický a umělecký ředitel); sopranisté Julieth Lozano (Liška Bystrouška), Amalia Avilán (Lišák) a Rocío Del Pilar Quintero (žena hajného); tenor Christian Correa (ředitel školy); barytony Homero Velho (hajný) a Camilo Mendoza (lovec) a bas Hyalmar Mitrotti (farář a jezevec).

Podle generální ředitelky Filharmonického orchestru v Bogotě, Sandry Meluk, se nejen opera Příběhy lišky Bystroušky uvádí v Kolumbii letos poprvé, ale vůbec poprvé se představuje přímo ve španělštině a to na celosvětové úrovni. Místní orchestr tak zanechává jedinečnou španělskou verzi, která nejspší poputuje i do dalších zemí. Mistr Alejandro Roca zároveň dodává, že Janáček patří k nejvýznamnějším operním skladatelům minulého století s bohatou a důležitou tvorbou. Proto je podle něj tak důležité uvést v Kolumbii jedno z jeho nejznámějších a nejreprezentativnějších děl, které bezpochyby zaujme širokou veřejnost.

Všichni zájemci si mohou vychutnat toto jedinečné představení ve třech různých dnech, se vstupem zdarma: v sobotu 12. října a v neděli 13. října v parku Parque 93 od 19:00 hodin a v pátek 18. října v divadle Jorge Eliécer Gaitán od 20:00 hodin.

Česká opera ale není jediným lákadlem bogotského festivalu. Asociace Izmir představí dílo María z Buenos Aires argentinského skladatele a hudebníka Astora Piazzolly. První opera-tango v historii propojuje slavné argentinské tango s vážnou hudbou. Operní skupina Uniandes seznámí diváky s velkolepým dílem barokní opery Dido a Eneas od skladatele Henryho Purcella. Na programu figuruje také dílo Ve válce a míru: Harmonie prostřednictvím hudby z dílny divadla Teatro Mayor Julio Mario Santo Domingo. V hlavní roli vystoupí americká mezzosopranistka, držitelka dvou ceny Grammy, Joyce DiDonato. V díle pak zazní árie oper různých barokních skladatelů jako je Handel, Leo, De Cavalieri, Purcell či Gesualdo. Trošku s předstihem přispějí k předvánoční atmosféře členové operní skupiny univerzity del Norte se svou inscenací Amahl a Noční návštěvníci, dílo italsko-amerického skladatele jménem Gian Carlo Menotti. I další kolumbijské univerzity se do festivalu zapojí se svými projekty, protože jeden z cílů festivalu Opera do Parku spočívá právě v poskytnutí prostoru pro mladé a univerzitní umělce a jejich práci.

Zdroje: FilarmonicaBogota.gov.co-1, FilarmonicaBogota.gov.co-2. Foto 1, foto 2, foto 3.

Asocheca obdržela medaili Jana Masaryka

Asociaci kolumbijsko-českého přátelství (Asocheca) se dostalo důležitého uznání ze strany Velvyslanectví České republiky v Kolumbii. Pan velvyslanec Miloš Sklenka předal Asochece pamětní Medaili Jana Masaryka za vedoucí úlohu Asociace v podpoře hodnot České republiky, Evropské unie a rozvoji kultury.

Slavnostní akt se odehrál v průběhu rozlučkového setkání s odcházejícím českým velvyslancem v Bogotě, jehož funkční období v těchto dnech končí.

Prozkoumejte Českou republiku díky tipům magazínu KAM po Česku

Již řadu let vychází měsíčník nazvaný KAM po Česku, určený turistům a všem, kteří se zajímají o kulturu, historii a přírodu České republiky, ale také příhraničních oblastí v Německu, Rakousku, Polsku a na Slovensku. Tento časopis je od svého počátku šířen zdarma a každé tištěné vydání si zájmeci mohou stáhnout jako pdf soubor na webové stránce www.kampocesku.cz/archiv-clanku.

Na stránce naleznete rozsáhlý archiv všech starších vydání magazínu s možností vyhledávání jednotlivých článků a témat, ale také mnoho jiných aktualit, včetně tipů na výlety do měst, přírody, za zážitky, za památkami, na aktivní výlety či výlety s dětmi. Spoustu užitečných informací naleznete také na stránce na Facebooku. Ti, kteří neovládají český jazyk, mohou využít periodika Travel EYE, které vychází třikrát ročně v anglicko-německé verzi.

Jan Svěrák a film Po strništi bos na Eurocine 2019

V těchto dnech probíhá v Kolumbii již 25. ročník Festivalu evropského filmu známý jako Eurocine. Od svého počátku se tato akce snaží přiblížit místním milovníkům sedmého umění nejnovější evropskou filmovou tvorbu ve své kulturní i jazykové rozmanitosti, poskytnout publiku nevšední filmové zážitky a předvést uměleckou kreativitu starého kontinentu. Festival vznikl v roce 1994 a každoročně se koná za podpory zastupitelských úřadů evropských zemí v Kolumbii.

Letos byla akce zahájena hned první květnový den v Bogotě, kde potrvá do 12. května. Nicméně od 16. do 22. května se festival přesune do dalších tří měst, jmenovitě do Medellínu, Cali a Manizales.

Na programu figuruje téměř 30 filmů ze 17 různých evropských zemí. Role čestného hosta letos patří Irsku, nicméně mezi speciálními hosty se kromě Panti Bliss z Irska v Bogotě představí také významný český režisér Jan Svěrák. Snímkem, který na Eurocine reprezentuje českou produkci, je právě Svěrákův film Po strništi bos z roku 2017.

Hořká komedie se odehrává v Protektorátu, kdy je rodina osmiletého Edy donucena vystěhovat se z Prahy na venkov k příbuzným. Mladá městská rodina se musí přizpůsobit novému prostředí a také soužití pod jednou střechou s tetou a jejími příbuznými, což zahrnuje i velmi přísného dědečka. Eda má před sebou nelehký úkol: najít a obhájit své místo v místní klukovské partě, jejíž svět je naprosto odlišný od jeho městského. Čeká ho cesta k hledání odvahy a hrdinství, ale také k nečekaným rodinným tajemstvím, která vyplouvají na povrch. I v nelehkých dnech války může být totiž nejtěžší prokázat odvahu vůči vlastní rodině.

Kolumbijské publikum může český film vidět v následujících dnech:

Bogota

4. května v 6:15 hod – Cine Colombia Avenida Chile

8. května v 5:00 hod – Casa E, Sala Mayolo

9. května v 9:15 hod – Cine Colombia Avenida Chile

11. května v 6:00 hod – Cinemateca Distrital (za přítomnosti režiséra Jana Svěráka)

 

Medellín

16. května v 6:15 hod – Centro Colombo Americano de Medellín

18. května v 6:30 hod – Centro Colombo Americano de Medellín

 

Manizales

18. května v 9:00 hod – Cinespiral

 

Cali

19. května v 6:00 hod – Cinemateca Museo La Tertulia

Film je uveden v rámci sekce nazvané En foco… (V ohnisku), která přináší snímky vyprávějící příběhy spojené s vnitřním růstem, s empatií a vnitřní odolností, filmy, které sází na toleranci a odpuštění, ale taky na odvahu, která je potřebná k tomu vydat se kupředu, k ostatním a k lepšímu světu.

Kompletní program festivalu naleznete na oficiální stránce akce: www.festivaleurocine.com.

Zdroj: FestivalEurocine.com/noticias (foto 1-2).

Tereza Boučková a Elena Buixaderas na Knižním veletrhu v Bogotě

V rámci Mezinárodního knižního veletrhu v Bogotě, známého pod svou zkratkou FILBo 2019, se česká spisovatelka Tereza Boučková společně s překladatelku Elenou Buixaderas zúčastnily několika zajímavých debat.

Dne 25. dubna pohovořily s kolumbijským spisovatelem Nestorem Bautistou o tom, jak dát dohromady život, ze kterého zbyly jen trosky, co přichází po neúspěchu a kam směřuje život. V pátek 26. dubna byla plánovaná beseda na Národní pedagogické univerzitě bohužel zrušena, nicméně povídání nakonec proběhlo ve Veřejné knihovně Virgilio Barco. V sobotu 27. dubna pak Tereza s Elenou probraly téma aktuální české literatury v nakladatelství Santo y Seña.

Tereza s Elenou využily návštěvu Kolumbie a poznaly také některé z emblematických míst Bogoty a jiných částí země.

Česká spisovatelka Tereza Boučková na knižním veletrhu v Bogotě

Nového ročníku Mezinárodního knižního veletrhu Bogoty (FILBo), který letos probíhá v hlavním kolumbijském městě od 25. dubna do 6. května, se zúčastní také česká spisovatelka Tereza Boučková. Během její návštěvy Kolumbie ji doprovodí španělská překladatelka Elena Buixaderas.

Tereza s Elenou stráví v Kolumbii jen několik dní a budou mít tedy dost nabitý program. V rámci knižního veletrhu ve čtvrtek 25. dubna od 17 hodin ve Velkém sále Ecopetrol (Sál FILBo D) proběhne debata na téma Co se děje po neúspěchu? Kam směřuje život? Tereza Boučková zde pohovoří s kolumbijským spisovatelem jménem Néstor Bautista o bodech zvratu jako spouštěcích událostech v literární fikci. V sobotu 27. dubna se Tereza Boučková a Elena Buixaderas podělí o své názory na aktuální českou literaturu a to od 15 hodin v knihkupectví Librería Santo y Seňa.

Na veletrhu Tereza Boučková představí dvě knihy – Rok kohouta a Antologii současné české povídky. Díky spolupráci s nakladatelstvím Jhon Naranjo a podpoře Velvyslanectví České republiky v Bogotě naleznou zájemci na veletrhu i několik exemplářů těchto dvou knih, které dosud v Kolumbii nebyly k dostání.

Úspěšný titul Rok kohouta měl v České republice velký mediální ohlas a vzbudil také obrovskou polemiku. S více než 56 tisíci prodaných výtisků se jednalo dokonce o nejprodávanější knihu let 2008/2009. Název knihy odkazuje na rok, ve kterém se autorka narodila, a zároveň poukazuje na její rodné příjmení (Kohoutová).

Román formou autobiografického deníku zachycuje s velkou intenzitou a důvtipem osobní zkušenosti autorky, které by se daly shrnout do několika slov: krize ve všech směrech a jak se z ní dostat. Kniha vypráví o snaze znovu vybudovat život, který se změnil v trosky, překonání kreativního bloku a deprese okolo čtyřicátého roku věku, problémy po adopci dvou dětí romského původu, které se zapletly do kriminálního světa a připravily tak své adoptivní matce spoustu morálních otázek a pochyb, boj za uznání v roli scénáristky a další intimní momenty z autorčiny každodennosti. Zároveň kniha vyjadřuje kritický názor Boučkové na disidentské hnutí. Jedná se o cestu od totálního zoufalství a beznaděje po osvobozující světlo, provázenou humorem, často černým, který ulehčuje četbu a činí ji návykovou.

Antologii současné české povídky sestavil literární a výtvarný kritik a editor Radim Kopáč a o překlad se postaral Kepa Uharte. Sbírka obsahuje povídky 13 významných českých spisovatelů, jmenovitě Terezy Boučkové, ale také Michala Ajvaze, Dory Čechové, Ireny Douskové, Edgara Doutky, Emila Hakla, Jiřího Hájička, Jiřího Kratochvíla, Ivy Pekárkové, Petra Placáka, Petra Šabacha, Miloše Urbana a Michala Viewegha. Mnozí z těchto autorů patří mezi světově uznávané spisovatele.

 

Tereza Boučková, spisovatelka, scénáristka a publicistka, se narodila v květnu 1957 v Praze. Je dcerou slavného a kontroverzního českého spisovatele Pavla Kohouta. Po ukončení střední školy nemohla pokračovat ve studiu na univerzitě, protože se postavila proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, navíc podepsala i Chartu 77. Proto pracovala v různých dělnických profesích, například jako uklízečka, balička, pošťačka či domovnice, ale zároveň pokračovala i jako samouk ve studiu.

Za svou autobiografickou trojnovelu Indiánský běh, publikovanou zpočátku tajně v rámci samizdatu v 80. letech, získala v roce 1990, tedy již za demokracie, cenu Jiřího Ortena. V díle složeném z útržků vzpomínek podává hořké svědectví o nesnadném životě dcery jednoho z českých disidentů v socialistickém Československu.

Od roku 1989 pracuje jako nezávislá spisovatelka, která byla v rodné zemi opakovaně oceněna, přičemž největší význam má právě cena Jiřího Ortena. Napsala několik románů, povídek, ale věnovala se také filmovým a divadelním scénářům. Například své zkušenosti s dvěma adoptovanými syny romského původu zachytila ve scénáři k filmu Smradi (2002), režírovaného Zdeňkem Tycem. Vydala knihy jak vyprávěčské, tak novinářského charakteru, některá z jejich děl byla přeložena do němčiny či španělštiny.

Kromě již zmíněných romanů patří mezi její nejúspěšnější knihy také Šíleně smutné povídky. V tomto díle jsou osobní prožitky autorky nahrazeny univerzálními tématy. V třinácti krátkých textech zobrazuje samotu mužů a žen, krachy manželství a konce přátelských vztahů, zklamaná očekávání, rostoucí neurózu, duševní onemocnění, nebo přímo tragické úmrtí. Navzdory všemu si však zachovává jemný humor, často až absurdní. Její styl je ekonomický, minimalistický, pracuje se strohými větami, jen výjimečně se nechá svést melodramatickými lákadly. Její způsob psaní povídek, často blízký fejetonu, má jasně univerzální charakter.

Jak uvádí samotná spisovatelka:

„Když čtu silný, výborně napsaný příběh, ať už je to román nebo povídka, jsem pohlcena, okouzlena, zasažena. Ať je příběh šťastný nebo nešťastný, laskavý nebo ironický, ponořím se do něho. Vcítím se do života hrdinů, s nimi dýchám, žiju a nevím o světě kolem. Miluju, když mě autor dostane tak, že čtu a čtu a čtu, otáčím stránky, letím ke konci a současně si nepřeju, strašně moc si nepřeju, aby příběh skončil. Dočtu, a dál držím knížku v rukou i srdci a se zavřenýma očima vše ještě znovu prožiju… A teprve pak se pomalu vyvléknu z osudu, s kterým jsem pár dní a nocí na stránkách knížky žila a který mě na chvíli proměnil. A jsem to zase já, Tereza Boučková, spisovatelka, která chce prostřednictvím svého psaní zasáhnout duši jiných.“

 

Elena Buixaderas López se narodila ve Španělsku v roce 1969. Vystudovala fyziku a v roce 1996 odešla do Prahy, aby si udělala doktorát v české Akademii věd, kde pracuje jako výzkumná pracovnice dodnes. Jinými slovy, je doktorkou fyzikálních věd, výzkumnicí, ale zároveň i překladatelkou, spisovatelkou a básnířkou v jedné osobě.

Tím, že jejím rodným jazykem je španělština, přeložila do tohoto jazyka díla několika českých autorů, mezi nimi například knihy Jana Němce, Radky Denemarkové, Veroniky Bendové či právě Terezy Boučkové. Spolupracuje s několika vědeckými a literárními časopisy a je také autorkou několika básnických sbírek:  A través de los senderos infinitos (Estío, Miranda de Ebro, Burgos, 1996), Desconcierto para peregrinos (Ayuntamiento de Totana, Murcia, 2005) a Las estrellas de Copérnico/Koperníkovy hvezdy (Literární salón, Praha, 2017, česko-španělská dvojjazyčná edice). Za své dílo získala několik ocenění, například Čestnou zmínku v ceně poezie města Ciudad de Miranda (Miranda de Ebro, 1995), cenu za poezii Gregorio Parra (Murcia, 2004) a v roce 2016 byla finalistkou ceny Jovellanos za svou báseň Llanto por Michal Velisek. Od roku 2004 také řídí projekt nazvaný Luces de Bohemia, jehož cílem je šířit v České republice literaturu psanou španělsky.

Zdroje: TerezaBouckova.cz, Iliteratura.cz, CasaDelLibro.com, HusoEditorial.es. Foto 1 (Martin Vítek), foto 2, foto 3, foto 4.