Kolumbie

IndieBo aneb svátek nezávislého filmu v Bogotě

Po dvou letech se ve dnech 11. až 21. července vrací do kolumbijského hlavního města jedna z hlavních událostí filmového kalendáře země, Festival nezávislého filmu známý jako IndieBo. Pátý ročník se přitom zaměřuje na „to městské“ jako hlavní programovou linii, čemuž odpovídá i letošní oficiální plakát.

V tomto roce přináší festival přes 60 filmů z více než 20 zemí světa, které budou k vidění ve všech 20 lokalitách Bogoty. Podle nového uměleckého ředitele festivalu, Luise Parady, mají všechny filmy na programu letošního ročníku minimálně jedno ocenění a všechny se již dříve účastnily uznávaných mezinárodních festivalů jako je Sundance, festival v Cannes či Karlových Varech. Filmy jsou přitom rozděleny do osmi kategorií, jedna z nich je vyhrazena přímo domácí tvorbě a láká na tři snímky.

Drama Monos režiséra Alejandra Landese z roku 2019, oceněné na letošním filmovém festivalu Sundace, kde mělo premiéru, vypráví o skupině ozbrojených mladíků, kteří mají někde v latinskoamerických horách na starosti unesenou americkou zajatkyni. Film Dny velryby (Los días de la ballena) z dílny režisérky Cataliny Arroyave přibližuje život mladého páru muralistů a autorů graffiti žijících v Medellínu. Když se rozhodnou svou malbou překrýt výhrůžku zanechanou na zdi místním kriminálním gangem, budou muset čelit strachu, násilí a dalším problémům spojeným se světem chudoby, drog i samotného dospívání. Třetím dramatem v této kategorii je tvorba režisérky Beatriz Seigner, kolumbijsko-brazilská koprodukce nazvaná Ticha (Los silencios), která získala ocenění mimo jiné i na Havana Film Festival v New Yorku. Diváky zavede do světa dívky, která ztratí hlas, když se dozví nečekanou novinku o svém údajně zemřelém otci, který se podle všeho schovává na jednom kolumbijském ostrově.

V dalších sekcích naleznete animované snímky, snímky pro děti v rámci IndieKids, nechybí sekce AvantGarde, „půlnoční“ sekce, „otevřená okna“ a kategorie věnovaná světové tvorbě s vůbec nejbohatším zastoupením snímků. Mezi nimi naleznete i rodinné drama z roku 2017 slovenské režisérky Ivety Grofové, nazvané Little Harbour (Piata lod), které sklidilo velký mezinárodní ohlas. Festival ukončí promítnutí klasiky experimentálního filmu z roku 1982, jde o snímek Koyaanisqatsi režiséra Godfreye Reggia. Společně s filmem Francoise Truffauta, Farenheit 451, reprezentuje „retro“ sekci.

Festival přivítá také řadu zajímavých zahraničních hostů, kteří se mimo jiné představí i v průběhu debat a dalších doprovodných akademických aktivit.  K těm nejočekávanějším patří například uznávaný britský zvukař Chris Newman, držitel tří cen Akademie, čínský režisér Yang Zhang či americký kameraman a režisér Edward Lachman.

Festival probíhá v kinosálech různých částí Bogoty. Navíc ani letos nebude chybět tzv. Indiebus, tedy pojízdný kinosál, který umožňuje promítání filmů mezinárodního formátu na obrovském plátně v různých částech města. Od počátku festivalu je totiž jeho posláním zejména demokratizovat kulturu a poskytnout přístup k jedinečným dílům kinematografie všem obyvatelům a návštěvníkům Bogoty. Festival tak sází nejen na skvělou filmovou produkci, ale především na publikum se snahou vzbudit zájem o filmovou tvorbu.

K letošním novinkám patří například nová místa konání akce, jako je nedávno otevřená nová Filmotéka Bogoty. Uděleny budou také nové ceny festivalu a to vůbec poprvé ve všech kategoriích, kdy o vítězi rozhodne hlasování publika. Paralelně pak měl původně probíhat i IndieLand, speciální program v parku a muzeu El Chicó na severu města, kde měli být k dispozici dvě velké obrazovky pod širým nebem a tři promítací stany, ale také sály věnované debatám a zážitkům virtuální reality. Organizátoři se však nakonec kvůli nepříznivému počasí v Bogotě rozhodli tento prostor neotevřít. Plánují ho přesunout na období kolem Vánoc, kdy by se mohla uskutečnit taková menší verze festivalu.

V rámci doprovodného programu se milovníci sedmého umění mohou zúčasnit zajímavých workshopů či cyklu debat nazvaného IndieTalks, kdy se významní mistři kinematografického průmyslu dělí o své znalosti, zkušenosti a myšlenky se studenty i dalšími odborníky oboru.

Pro podrobné informace můžete navštívit stránku festivalu: indiebo.com.co.

Další zdroje: RevistaArcadia.com, ElTiempo.com, ElEspectador.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

Bogotské muzeum zlata slaví narozeniny

Kolumbijské hlavní město nabízí řadu zajímavých míst, které by si žádný návštěvník neměl nechat ujít. K těm nejvyhledávanějším bezpochyby patří také místní Muzeum zlata, spravované kolumbijskou centrální bankou, které si v těchto dnech připomíná 80 let od svého založení. Význam muzea dokládá i fakt, že bylo cestovatelským serverem TripAdvisor na konci roku 2018 zařazeno mezi 25 nejlepších muzeí světa. Umístilo se přitom na 23. příčce hned za muzeem terakotové armády nedaleko čínského města Si-an.

Muzeum uchovává zejména krásy zlatnické práce původních indiánských kultur, které žili na území dnešní Kolumbie. Návštěvníci se mohou těšit na více než 30 tisíc předmětů, kromě zlatých figurek a ozdob zde najdete také mumie, keramiku nebo tkanininy.

Ve sbírce vyniká zejména kousek známý jako Balsa muisca, tedy zlatý vor, na kterém  je vidět postavičky indiánského kmene Muisců v čele se svým vůdcem (cacique). Tento kmen obýval centrální část země včetně Bogoty a váže se k němu i legenda o bájném El Doradu. Právě tento zlatý exponát v muzeu zobrazuje onen dávný rituál, kdy příslušníci kmene přinášeli obětiny přírodě. Zlatý vor objevila v roce 1969 žena jménem Cruz María Dimaté v horské oblasti kraje Cundinamarca nedaleko Bogoty, kam se vydala se svým synem na lov. V jedné tamější jeskyni našla keramickou nádobu, uvnitř které se nacházel tento poklad, který se stal symbolem perfektní práce zlatníků indiánských komunit Kolumbie. Zároveň vyjadřuje spirituální bohatství, obdiv k přírodě, ale také podporu a úctu k náčelníkům, tj. caciqům, kteří byli zároveň průvodci a lídři těchto komunit.

Samotné muzeum vzniklo poté, co na konci března 1939 obdržela centrální banka dopis od Ministerstva školství s tím, aby odkoupila zlatý džbán z jedné soukromé sbírky a zabránila tak jejímu odvozu ze země. Tímto džbánem byla přitom náboženská nádoba indiánské komunity Quimbaya, další z těch nejreprezentativnějších kousků expozice muzea. Nádoba sloužila k uložení listů koky a byla používáná při místních rituálech. Právě tato snaha ochránit dědictví indiánských komunit a uchovat předokolumbovské zlaté předměty, aby nebyly roztaveny či odvezeny ze země, stála za zrodem archeologické sbírky, která časem přerostla do současné podoby muzea. To je považováno za nejdůležitější muzeum zlata na světě, protože shromažďuje největší a nejuznávanější sbírku zlatnického umění prehispánského světa. Od roku 1968 sídlí v budově, oceněné za svou architekturu a design, nedaleko hlavního bogotského náměstí. V roce 2008 prošla budova rekonstrukcí a rozšířila se o další sály.

Procházka muzeem tak návštěvníky zavede do světa dávných civilizací a zlatnického umění, které zachovává indiánskou symboliku tohoto vzáceného kovu, jež je symbolem slunce. Zároveň se používal jako obětina božstvům a k vzdání pocty životu. Muzeum je rozděleno do několika tématických místností. Jedna vysvětluje techniky hornictví a dávné metalurgie, další přibližuje používání vzácných kovů v politické a náboženské organizaci indiánských kultur. Zájemci se dozví více také o kosmologii a symbolismu, tedy o mýtických tématech a šamanismu spojeného s těmito kovy.

Moderní sál reprezentující ceremoniál obětin poskytovaných bohům poskytuje i vizuální a zvukové efekty, které navodí tu správnou atmosféru. Zajímavé zastavení pak nabízí interaktivní sál, který přibližuje diverzitu a význam dědictví uchovaného v muzeu. V budově naleznete také obchod s kavárnou, kde si můžete pořídit nějaký umělecký předmět či certifikovanou repliku sbírky ve vysoké kvalitě.

Podle kolumbijské Ústavy z roku 1991 patří sbírka Muzea zlata všem Kolumbijcům, vyjadřuje kolumbijskou identitu. Pravidelně se zde střídají také různé další výstavy. Zároveň instituce spolupracuje s muzei celého světa a pořádá i výstavy v zahraničí.

Muzeum je nepřístupné v pondělí, kdy probíhá údržba vitrín. Od úterý do soboty je otevřeno od devíti hodin ráno do šesti hodin do večera, v neděli a o státních svátcích od desíti hodin dopoledne do čtyř hodin odpoledne.

Podrobnější informace, včetně nabídky aktuálních nestálých výstav a dalších doprovodných akcí naleznete na oficiální stránce muzea: www.banrepcultural.org/bogota/museo-del-oro.

Zdroje: ElTiempo.com, LaNacion.com.co. Foto 1, foto 2, foto 3.

Medellín na básnické vlně

Konec června a začátek července patří v Medellínu všem milovníkům poezie. Již po 29. se zde, tentokrát ve dnech 29. června až 6. července, koná mezinárodní festival, který přiblíží básnickou tvorbu umělců z různých koutů světa. Letošní motto je také poetické: Ze srdce komunit, za mír a svrchovanost národů, a jako každým rokem chce všechny návštěvníky přimět k reflexi a dialogu. Právě mír a svrchovanost národů má v letošním roce ještě větší symbolický význam, protože Kolumbie oslavuje dvousté výročí “nezávislosti”. Festival tak vyzývá k jednotě a k vytvoření speciální spirituální atmosféry, která povede k transformaci kultury poničené násilím a ke skvétajícímu životu.

Právem je tak festival považován za jednu z nejdůležitějších akcí svého druhu v Latinské Americe, hostitelský Medellín pak za jedno z hlavních kulturních center kontinentu. Od roku 2009 figuruje akce na seznamu národního kulturního dědictví.

V průběhu festivalu se návštěvníci mohou těšit na 120 různých akcí, probíhajících za účasti 80 básníků a dalších hostů pocházejících z 35 různých zemí pěti kontinentů. Připravena jsou veřejná předčítání básnické tvorby, ale také kurzy, workshopy, diskusní panely a konference, přístupné pro širokou veřejnost. Ulice, parky, ale i sály ve městě věčného jara, jak se Medellínu často přezdívá, se tak promění v jeviště pro básníky i autory různých expresivních stylů, generací i částí světa, kteří prostřednictvím ukázek svých literárních děl sdílí s publikem své myšlenky.

Na programu figuruje několik tématicky zaměřených kategorií. V první řadě se připomene dvousté výročí od narození známého amerického básníka, esejisty, novináře i humanisty, Walta Whitmana. Další kategorie se zaměří na poezii, myšlení a vzpomínky spojené s válkou a mírem, protože právě poezie a díla básníků přináší důležitá svědectví o stopách, které válka zanechala v lidstvu. Další tématické bloky směřují k zamyšlení se nad tělem jako základním územím, nad poezií a lidskými právy nebo nad poezií vesmíru.

V Medellínu se představí řada zajímavých hostů, mezi nimi i Ahmed Al Mulla (Saudská Arábie), José Muchnik (Argentina), Maribel Mora (národ Mapuche, Čile), Shen Haobo či Li Suo z Číny, Leonardo Boff (Brasil), Lucila Lema (národ kečua, Ekvádor), Tyehimba Jess (USA), Philippe Tancelin (Francie) i řada kolumbijských zástupců jako Felipe García Quintero, Gloria Posada, Henry Alexander Gómez či Wiliam Jiménez. Svou účast potvrdili také laureáti Alternativní Nobelovy ceny Raúl Montenegro a Iván Velásquez, ruský kosmonaut Alexander Lazutkin či kolumbijský umělec Eduardo Esparza.

Samotný festival má své kořeny v 80. letech 20. století, kdy se začala viditelně rozvíjet místní literární scéna a vzniklo i několik časopisů zdůrazňujících literární identitu regionu i misi tamějších básníků. První ročník festivalu se pak konal za účasti 16 kolumbijských básníků v roce 1991, tedy v době, kdy měl Medellín pověst nejnebezpečnějšího města světa kvůli aktivitě drogového kartelu Pabla Escobara.

Jednodenní lokální akce se v průběhu let rozrostla v celý týden věnovaný umění za účasti významných osobností celého světa. V roce 2006 dokonce festival obdržel alternativní Nobelovu cenu míru za schopnost čelit násilí slovem, konkrétně za odvahu a naději v beznadějných časech. Tématická zaměření jednotlivých ročníků napovídají, že festival dodnes zůstává důležitou platformou k protestům proti válce a sociální nespravedlnosti.

Festival zároveň tvoří nedílnou součást Světového poetického hnutí (WPM), založeného právě v Medellínu v roce 2011. Toto hnutí letos v únoru uspořádalo globální kampaň nazvanou Za svět bez zdí, která mobilizovala básníky z více než 150 zemí světa, kteří sdíleli svůj hlas prostřednictvím svých básní a děl ve 420 různých městech. Tento enormní ohlas, který celá akce měla, za svět bez řetězů, bez zdí neshod mezi národy, bez neviditelných zdí, které prohlubují sociální nedůvěru, dokazuje význam poezie, která prochází světovou revolucí.

Podrobné informace a kompletní program naleznete na oficiální stránce festivalu: festivaldepoesiademedellin.org. Další zdroje: Foto 1, foto 2, foto 3.

Městečka Neiva a Ibagué oslavují kolumbijský folklór

Druhá polovina června nabízí dvě velmi zajímavé události, které přibližují kolumbijský folklór v celé jeho rozmanitosti a barevnosti.

Maškarní průvody, výborné jídlo i typické tance, takové jsou každoroční folklórní slavnosti, které hostí městečko Neiva, nacházející se asi 310 km jihozápadně od Bogoty. Toto hlavní město kolumbijského kraje Huila se rozeznělo rytmy rajaleňas a sanujaneros v podání hudebních skupin ze všech koutů regionu již po 59. a to od soboty 15. června. Svátky vyzdvihující tradice tohoto zemědělského kraje vrcholí na konci měsíce v rámci oslav sv. Petra. I když se festival odehrává zejména v Neivě, každoročně se rozšíří i do okolních téměř čtyřiceti městeček a vesnic.

Tradiční, instrumentální i alternativní hudba ukazuje vývoj místních rytmů a připomíná staré pasillos, chirimías a andské rytmy. Zahájení celé akce patřilo dvěma serenátám v podání sólisty Edisona Elíase Delgada za doprovodu Symfonické skupiny Huily a uskupení Armonizando Dúo, které zvítězilo v různých kolumbijských folklórních soutěžích. Návštěvníky v těchto dnech čeká řada kulturních, hudebních i uměleckých aktivit, které zahrnují průvody, koňské jízdy, kulturní setkání i koncerty domácích a zahraničních umělců. Nejvíce se návštěvníci zpravidla těší na zlatý bod programu, kterým je volba Národní královny hudebního žánru bambuco, letos s účastnicemi z 20 krajů země.

Nechybí samozřejmě ani místní gastronomické delikatesy, jako je typická vepřová pečeně s bylinkami, podávaná se zdejší kukuřičnou plackou zvanou arepa.

Festival se poprvé konal v roce 1970 k uctění památky sv. Jana Křtitele, tento kult byl do Kolumbie dovezený Španěly. V průběhu let se však tato náboženská slavnost proměnila v dnešní folklórní oslavy nenáboženského charakteru.

Městečko Neiva však není jediným místem, kde poznáte pravý kolumbijský folklór. Již po 47. zve Ibagué, hlavní město kraje Tolima, na svůj jedinečný a vyhlášený festival, který právem patří ke kulturnímu a uměleckému bohatství země. Jeho kořeny spadají do roku 1959, takže si letos připomíná 60 let od svého vzniku. Počáteční impulz k uspořádání této akce spočíval nejen v podpoře místních tradičních hodnot, ale také ve snaze ukázat přívětivou tvář kraje, který byl v 50. letech minulého století zmítán násilnými střety příznivců liberální a konzervativní strany.

Hlavní program se tradičně odehrává mezi předvečerem svátku sv. Jana (24.6.) a svátekm sv. Petra (29.6.), letos konkrétně od 23. června do 1. července, ale již dříve probíhají doprovodné předfestivalové akce a vystoupení. Ulicemi Ibagué v daných dnech procházejí průvody plné barev, pestré alegorické vozy, koňské jízdy, mytologické postavy či folklórní hudební skupiny.

Tančí se rytmy jako sanjuanero, bambuco nebo pasillo. Celkem se návštěvníci mohou těšit na 130 různých uměleckých a kulturních aktivit včetně koncertů či pyrotechnických show, za účasti místních, národních i zahraničních hostů. Řada vystoupení a aktivit je přístupných zdarma, odehrávají se na veřejných prostranstvích města, včetně místních náměstí, parků či obchodních center.

Také v Ibagué probíhají volby a korunovace královen folklóru a to jak místní, tak národní, ale i mezinárodní. V rámci soutěže o královnu města se představí 24 kandidátek ze 13 čtvrtí a 9 okolních vesniček, v národní soutěži se o titul královny utká 20 představitelek krajů, dalších 10 kandidátek se účastní mezinárodní soutěže královny folklóru. Ty pochází tedy nejen z Kolumbie, ale také například z Kostariky, Ekvádoru, Argentiny, Paraguaye či Peru.

Z dalších tradičních akcí vyniká, mimo jiné, Národní folklórní průvod, v rámci kterého se právě představí i kandidátky volby královny, ale také Národní folklórní setkání univerzit či Festival festivalů, ve kterém každý kraj ukazuje své vlastní tradice. Ochutnat můžete typické místní jídlo tamal, tedy směs připravenou z rýže, kukuřice, zeleniny a masa, obalenou v banánovém listu.

Ibagué je označováno také za hlavní kolumbijské město hudby. Tento titul městu udělil francouzský cestovatel Conde de Gabriac, který ve svých kronikách z cest, publikovaných v Evropě kolem roku 1886, vyzdvihl překvapivou hudební atmosféru města, jeho barevné budovy v centru i místní konzervatoř. Tato kolébka hudební kultury v Kolumbii, kde v průběhu roku probíhá řada zajímavých festivalů i koncertů, určitě stojí za návštěvu.

Zdroje: ElTiempo.com, CanalTrece.com.co, ElNuevoDía.com.co. Foto 1, foto 2, foto 3, foto 4.

Poznejte kulturu wayuu i neobyčejný kout Kolumbie

Kraj Guajira na severovýchodě Kolumbie je velmi specifický svým podnebím, krajinou, kulturou, i svými obyvateli. Jedinečná příležitost poznat místní zvyky a tradice se nabízí v těchto dnech, konkrétně od 31. května do 2. června, protože v tamějším městečku Uribia právě probíhá festival kultury místní indiánské komunity Wayuu. Tato akce se snaží nejen obnovit a zachovat, ale také zviditelnit kulturní výjimečnost tohoto etnika a regionu.

Indiánská komunita Wayuu je přitom tou největší v rámci celé země. Festival této komunity se mění v obrovskou oslavu, kterou žije celé město Uribia, jeho ulice i skrytá zákoutí. Návštěvníci se mohou těšit na ukázku tradičních ručních výrobků a uměleckých předmětů. Kultura Wayuu vyniká zejména nádhernými tkanými kousky s geometrickými vzory různých barev, které reprezentují místní způsob vyjádření a uchovávají se z generace na generaci. Zejména tkané tašky (mochilas) patří k těm nejznámějším suvenýrům, jsou vyráběny několik měsíců poctivou ruční prací prostřednictvím umělecké techniky známé jako Kanas. Během festivalu pak inidánské ženy předvádí svou práci v rámci průvodů a různých výstav. Nemůže samozřejmě chybět ani ochutnávka místních gastronomických specialit. Typická jídla zdejší kultury mají jako základ kozí maso, které se vaří a servíruje na různé způsoby.

Nicméně největší pozornost přitahují taneční a divadelní vystoupení, kdy samotní indiáni Wayuu z různých klanů oblékají krásné šaty a přibližují mýty, legendy i starodávné tance tohoto etnika. Přihlížet těmto aktivitám tak neznamená jen shlédnout představení, ale také poznat a porozumět tradicím a kosmovizi této jedinečné kultury. Zároveň se v průběhu festivalu pořádají různé soutěže, například ta v hraní na typické zdejší hudební nástroje nebo ve vyprávění příběhů vlastní tvorby, které odpovídají tématice festivalu. Shlédnout můžete i zajímavé soutěže v síle, kdy muži všech věkových kategorií zkoušejí tělo na tělo, který z nich je silnější. V neposlední řadě se koná také soutěž o miss Wayuu, která se stane velvyslankyní místní kultury na národní i mezinárodní úrovni. Proto musí účastnice prokázat hluboké znalosti všech aspektů kultury a umět perfektně zatančit tradiční tanec známý jako Yonna.

Do městečka Uribia, kterému se přezdívá hlavní indiánské město Kolumbie, se zájmci snadno dostanou z města Riohacha, hlavního města kraje Guajira u pobřeží Karibiku. Rozhodně stojí za to prozkoumat i jiné části tohoto mystického, ale také tvrdého a osamělého kraje, kde vládne sucho a tedy polopouštní až pouštní podmínky. Guajira je tedy zcela odlišná od zbytku zelené Kolumbie a z místních necelých 800 tisíc obyvatel patří kolem 40 procent z nich právě k indiánskému kmeni Wayuu. Tím největším problémem regionu, kromě všudypřítomné korupce, jsou sucha a s nimi spojený nedostatek vody.

Je potřeba si zajistit organizovaný výlet či pronajmout jeep s řidičem, který oblast dobře zná a v nejlepším případě přímo spolupracuje s místními komunitami. Mezi hlavní výletní cíle pak patří mys Cabo de la Vela s nedalekým majákem na skalnatém pobřeží Karibiku, blízký skalnatý vrcholek Pilón de Azúcar s oltářem věnovaným Panence Fátimě a jedinečná Punta Gallinas. Tam se nachází jednak nejsevernější místo Kolumbie, ale také mangrovníkové zátoky či jedinečné písečné duny (dunas de Taroa) svažující se do moře. Dorazit až k tomuto severnímu bodu ale není vždy úplně jednoduché, protože cesty bývají vysušené a když zaprší, tak se změní v bláto. Jeepy tak často jezdí ve skupinách, aby si při těchto situacích mohli vzájemně pomoci. Obě místa nabízí skromnější ubytování se základním jídlem, ale hlavně nádherné přírodní scenérie, netradiční pláže, klid a noční oblohu plnou hvězd.

Zdroje: GuiasYbaquianos.com, ElTiempo.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

Jedinečné rytmy kolumbijské andské hudby

Městečko Ginebra, které má jen asi 25 tisíc obyvatel, nachází se nedaleko města Cali a běžně nebývá v centru zájmu turistů, hostí v těchto dnech významný soutěžní Festival Mono Núňez. Tato důležitá folklórní událost, která tvoří nedílnou součást národního kulturního bohatství, odkazuje svým jménem na hudebníka Benigna Núňeze Moyu, místního rodáka a tehdejší národní hudební symbol. Až do jeho smrti v roce 1991 dokonce festival pravidelně zahajoval.

Na již 45. ročníku festivalu se letos opět setkají zpěváci, hudebníci, skladatelé i milovníci tradiční andské hudby a to ve dnech 30. května až 2. června. Akce, která inspirovala i vznik dalších obdobných festivalů po celé zemi, je vyhledávána nejen místními, ale také řadou cizinců. Mohou zde totiž poznat autentické andské melodie, navíc spojené s tradicemi a kulturou jihoamerického pásma And.

Kořeny dnes již mezinárodně uznávaného festivalu sahají do poloviny 70. let, kdy vznikla místní hudební soutěž. Ta však vzbudila tak velké pozitivní ohlasy u široké veřejnosti, že se její organizátoři rozhodli v započatém projektu pokračovat. V současné době se festival snaží zejména o zachování a propagaci tohoto hudebního bohatství regionu.

Hlavní programovou linii i nadále tvoří čtyřdenní soutěžní klání, které tradičně probíhá na různých pódiích. Soutěží se přitom ve dvou základních kategoriích, vokální a instrumentální, kdy účastníci poměřují své hudební umění například v boji o nejlepší dosud nevydanou vlastní tvorbu. Přihlásit se přitom mohou interpreti různého pohlaví i věku, který se často pohybuje kolem pouhých dvaceti až třiceti let. Navíc i ti nejmenší mají možnost předvést se v rámci pro ně vyhrazeného prostoru.  Letos se soutěže účastní 28 mladých talentů z 10 různých krajů země.

Těšit se můžete také na tzv. dialogové koncerty, kdy umělci povedou z pódia dialog s publikem, nebo kolumbijský koncert, na kterém se představí vítězové předešlých ročníků, včetně umělkyně a moderátorky jménem María Isabel Saavedra. Připraven je také mezinárodní koncert s umělci z Ekvádoru, Peru, Argentiny i domácí Kolumbie, ale také Festival na náměstí či Setkání vesnické hudby. Celý festival se letos navíc koná v duchu oslav dvoustého výročí Bitvy v Boyacá, která patří k nejdůležitějším událostem kolumbijské historie, protože znamenala vítězství Bolívarova tažení za nezávislost regionu.

Návštěvníci se tak mohou zaposlouchat do jedinečných rytmů, poznat nové mladé talenty a zároveň si i vychutnat mísení tradic s moderními vlivy. Mnoho umělců považuje festival za významnou platformu pro nastartování kariéry na domácí scéně, ale i na mezinárodní úrovni. Ostatně řada soutěžících byla následně nominována v kategorii tradiční hudby na cenu Grammy Latino.

Nechybí ani bohatý doprovodný program, kdy se návštěvníci mohou zúčastnit například odborných konferencí o andské hudbě, ale taky ochutnat nějakou gastronomickou specialitu zdejšího kraje, jako je slepičí polévka známá jako sancocho de gallina. Za návštěvu stojí také dům, kde žil hudebník Mono Núňez se svou ženou, a dozvědět se tak více o jeho životě i hudební kariéře. Samotná budova byla navíc postavena před více než 150 lety, takže představuje zajímavou architektonickou podívanou.

Podrobnější informace a program jednotlivých koncertů a vystoupení naleznete na stránkách pořádající instituce Funmúscia: funmusica.org.

Jan Svěrák a film Po strništi bos na Eurocine 2019

V těchto dnech probíhá v Kolumbii již 25. ročník Festivalu evropského filmu známý jako Eurocine. Od svého počátku se tato akce snaží přiblížit místním milovníkům sedmého umění nejnovější evropskou filmovou tvorbu ve své kulturní i jazykové rozmanitosti, poskytnout publiku nevšední filmové zážitky a předvést uměleckou kreativitu starého kontinentu. Festival vznikl v roce 1994 a každoročně se koná za podpory zastupitelských úřadů evropských zemí v Kolumbii.

Letos byla akce zahájena hned první květnový den v Bogotě, kde potrvá do 12. května. Nicméně od 16. do 22. května se festival přesune do dalších tří měst, jmenovitě do Medellínu, Cali a Manizales.

Na programu figuruje téměř 30 filmů ze 17 různých evropských zemí. Role čestného hosta letos patří Irsku, nicméně mezi speciálními hosty se kromě Panti Bliss z Irska v Bogotě představí také významný český režisér Jan Svěrák. Snímkem, který na Eurocine reprezentuje českou produkci, je právě Svěrákův film Po strništi bos z roku 2017.

Hořká komedie se odehrává v Protektorátu, kdy je rodina osmiletého Edy donucena vystěhovat se z Prahy na venkov k příbuzným. Mladá městská rodina se musí přizpůsobit novému prostředí a také soužití pod jednou střechou s tetou a jejími příbuznými, což zahrnuje i velmi přísného dědečka. Eda má před sebou nelehký úkol: najít a obhájit své místo v místní klukovské partě, jejíž svět je naprosto odlišný od jeho městského. Čeká ho cesta k hledání odvahy a hrdinství, ale také k nečekaným rodinným tajemstvím, která vyplouvají na povrch. I v nelehkých dnech války může být totiž nejtěžší prokázat odvahu vůči vlastní rodině.

Kolumbijské publikum může český film vidět v následujících dnech:

Bogota

4. května v 6:15 hod – Cine Colombia Avenida Chile

8. května v 5:00 hod – Casa E, Sala Mayolo

9. května v 9:15 hod – Cine Colombia Avenida Chile

11. května v 6:00 hod – Cinemateca Distrital (za přítomnosti režiséra Jana Svěráka)

 

Medellín

16. května v 6:15 hod – Centro Colombo Americano de Medellín

18. května v 6:30 hod – Centro Colombo Americano de Medellín

 

Manizales

18. května v 9:00 hod – Cinespiral

 

Cali

19. května v 6:00 hod – Cinemateca Museo La Tertulia

Film je uveden v rámci sekce nazvané En foco… (V ohnisku), která přináší snímky vyprávějící příběhy spojené s vnitřním růstem, s empatií a vnitřní odolností, filmy, které sází na toleranci a odpuštění, ale taky na odvahu, která je potřebná k tomu vydat se kupředu, k ostatním a k lepšímu světu.

Kompletní program festivalu naleznete na oficiální stránce akce: www.festivaleurocine.com.

Zdroj: FestivalEurocine.com/noticias (foto 1-2).

Tereza Boučková a Elena Buixaderas na Knižním veletrhu v Bogotě

V rámci Mezinárodního knižního veletrhu v Bogotě, známého pod svou zkratkou FILBo 2019, se česká spisovatelka Tereza Boučková společně s překladatelku Elenou Buixaderas zúčastnily několika zajímavých debat.

Dne 25. dubna pohovořily s kolumbijským spisovatelem Nestorem Bautistou o tom, jak dát dohromady život, ze kterého zbyly jen trosky, co přichází po neúspěchu a kam směřuje život. V pátek 26. dubna byla plánovaná beseda na Národní pedagogické univerzitě bohužel zrušena, nicméně povídání nakonec proběhlo ve Veřejné knihovně Virgilio Barco. V sobotu 27. dubna pak Tereza s Elenou probraly téma aktuální české literatury v nakladatelství Santo y Seña.

Tereza s Elenou využily návštěvu Kolumbie a poznaly také některé z emblematických míst Bogoty a jiných částí země.

Kolumbijské vallenato slaví svůj velký svátek

V severokolumbijském městečku Valledupar právě probíhá největší každoroční svátek místního typického hudebního žánru vallenato. Festival vallenatské legendy, který se od začátku snaží o zachování a rozvoj této lidové tradice, je úžasnou možností poznat nejen vallenatské rytmy, ale i kulturu regionu. Ostatně vallenato je více než jen hudební žánr, vyjadřuje zároveň duši karibského regionu Kolumbie a proto od roku 2015 figuruje i na seznamu nehmotného kulturního dědictví Unesco.

Letos se pořádá již 52. ročník této výjimečné akce, konkrétně od 26. do 30. dubna v duchu motta Vallenato pro svět. Nicméně město Valledupar nabídlo návštěvníkům řadu akcí již v rámci předfestivalových týdnů, mimo jiné i akademické fórum o budoucnosti vallenata v digitální éře nebo slavnostní zahájení výstavy Velká hamaca (houpací síť). V průběhu samotného festivalu se pak konají soutěže v různých kategoriích, kdy nejen dospělí profesionálové, ale i děti, mládež či amatéři rok co rok překvapují svým hudebním talentem a zápalem. Účastníci letos pochází z pěti zemí, kromě domácí Kolumbie předvádí své umění i hudebníci z USA, Ekvádoru, Venezuely a Čile.

Hlavní kategorií zůstává souboj o titul Krále vallenata, o který se utká celkem 74 profesionálních hráčů na tahací harmoniku (akordeon). Poprvé se přitom finále soutěže odehraje už den před ukončením festivalu, aby právě závěrečný ceremoniál mohl patřit oficiální korunovaci vítěze.

K zajímavostem patří také nová soutěžní kategorie pro akordeonistky-ženy, do které se přihlásilo celkem osm žen v starší kategorii, ale i 13 soutěžících dívek v kategorii do 16 let. Ženy tak letos dostávají na festivalu vůbec poprvé výraznější a exkluzivní prostor.

Festival nabízí také řadu dalších akcí, koncertů a doprovodných akademických aktivit. Jedinečný tanec nazvaný El Pilón tradičně předchází oficiálnímu zahájení festivalu. Odkazuje na zvyk vallenatských žen vstávat brzy ráno a oškrábat zrna kukuřice (pilar el maíz), které slouží k přípravě tradiční místní snídaně, kukuřičných placek známých jako arepas. Během této ranní činnosti ženy zpívaly a zpěvy nakonec vyústily v tanec. Festivalový průvod pak vznikl z iniciativy Cecilie Monsalvo, která byla dlouho koordinátorkou soutěže a pak i prezidentkou festivalu. Zemřela teprve nedávno, festival se letos snaží poukázat na její odkaz a proto i letošní průvod proběhl na její počest.

Poznat kořeny místního folkóru mohou zájemci i díky tzv. vallenatským flámům (španělsky parranda), kde se hudba střídá s anekdotami, nechybí ani typická jídla a souboje veršů. Právě z takových posezení přátel na dvorcích rodinných domů u skleničky a něčeho dobrého k jídlu se tento hudební žánr před více než 130 lety v krajích Cesar, Magdalena a Guajira zrodil. Kromě vyprávění historek ze života se totiž přidávali i hudebníci, kteří slova doprovázeli melodiemi a vznikaly tak přímo na místě nové hudební kousky.

Náboženské rituály, mše, procesí, ale také inscenace přibližující události kolem vallenatské legendy jsou na programu 29. dubna. Každý večer pak probíhají koncerty. Známý hudebník Silvestre Dangond si vybral tento festival k premiérové show v rámci svého nového turné 2019. Během tohoto jedinečného koncertu tradičního vallenata ho doprovodí různí známí představitelé tohoto žánru. Představí se i další hvězdy hudební scény, například Carlos Vives, Sebastián Yatra, Zion & Lenox a další.

Kromě hudebních vystoupení mohou zájemci podniknout třeba i okružní procházku po památnících města, z nichž většina souvisí právě s vallenatem. Spoustu akcí nabízí v daných dnech i jiné kulturní instituce.

Písně vallenata původně vyprávěly především o životě, psaly historii. Až později byly vallenatské zpěvy doplněné hudbou. Spontánně se spojily zvuky tří hlavních hudebních nástrojů pocházející od tří různých etnik: evropská tahací harmonika, indiánská guacharaca (škrabka udávající rytmus) a černošský bubínek zvaný caja.

Vallenato je pak založeno na čtyřech rytmech – merengue, paseo, puya a son. To, co začalo jako vesnické hnutí, které vyprávělo svůj každodenní život prostřednictvím písní, se změnilo v hudební symbol země. Dnešní verze vallenata, která zní v rádiích a vyhráva mezinárodní ceny, tedy s původním žánrem moc společného nemá. Postupně se totiž přidaly další nástroje, písně jsou často o nešťastné lásce a už tolik nepodávají svědectví o životě. Vallenato se však takto otevřelo světu a stalo se natolik populárním, že od roku 2006 existuje v rámci Grammy Latino i samostatná kategorie cumbie/vallenato.

Podrobnější informace naleznete na: www.festivalvallenato.com.

Další zdroje: ElTiempo.com, SemanaRural.com. Foto 1, foto 2, foto 3, foto 4.

Česká spisovatelka Tereza Boučková na knižním veletrhu v Bogotě

Nového ročníku Mezinárodního knižního veletrhu Bogoty (FILBo), který letos probíhá v hlavním kolumbijském městě od 25. dubna do 6. května, se zúčastní také česká spisovatelka Tereza Boučková. Během její návštěvy Kolumbie ji doprovodí španělská překladatelka Elena Buixaderas.

Tereza s Elenou stráví v Kolumbii jen několik dní a budou mít tedy dost nabitý program. V rámci knižního veletrhu ve čtvrtek 25. dubna od 17 hodin ve Velkém sále Ecopetrol (Sál FILBo D) proběhne debata na téma Co se děje po neúspěchu? Kam směřuje život? Tereza Boučková zde pohovoří s kolumbijským spisovatelem jménem Néstor Bautista o bodech zvratu jako spouštěcích událostech v literární fikci. V sobotu 27. dubna se Tereza Boučková a Elena Buixaderas podělí o své názory na aktuální českou literaturu a to od 15 hodin v knihkupectví Librería Santo y Seňa.

Na veletrhu Tereza Boučková představí dvě knihy – Rok kohouta a Antologii současné české povídky. Díky spolupráci s nakladatelstvím Jhon Naranjo a podpoře Velvyslanectví České republiky v Bogotě naleznou zájemci na veletrhu i několik exemplářů těchto dvou knih, které dosud v Kolumbii nebyly k dostání.

Úspěšný titul Rok kohouta měl v České republice velký mediální ohlas a vzbudil také obrovskou polemiku. S více než 56 tisíci prodaných výtisků se jednalo dokonce o nejprodávanější knihu let 2008/2009. Název knihy odkazuje na rok, ve kterém se autorka narodila, a zároveň poukazuje na její rodné příjmení (Kohoutová).

Román formou autobiografického deníku zachycuje s velkou intenzitou a důvtipem osobní zkušenosti autorky, které by se daly shrnout do několika slov: krize ve všech směrech a jak se z ní dostat. Kniha vypráví o snaze znovu vybudovat život, který se změnil v trosky, překonání kreativního bloku a deprese okolo čtyřicátého roku věku, problémy po adopci dvou dětí romského původu, které se zapletly do kriminálního světa a připravily tak své adoptivní matce spoustu morálních otázek a pochyb, boj za uznání v roli scénáristky a další intimní momenty z autorčiny každodennosti. Zároveň kniha vyjadřuje kritický názor Boučkové na disidentské hnutí. Jedná se o cestu od totálního zoufalství a beznaděje po osvobozující světlo, provázenou humorem, často černým, který ulehčuje četbu a činí ji návykovou.

Antologii současné české povídky sestavil literární a výtvarný kritik a editor Radim Kopáč a o překlad se postaral Kepa Uharte. Sbírka obsahuje povídky 13 významných českých spisovatelů, jmenovitě Terezy Boučkové, ale také Michala Ajvaze, Dory Čechové, Ireny Douskové, Edgara Doutky, Emila Hakla, Jiřího Hájička, Jiřího Kratochvíla, Ivy Pekárkové, Petra Placáka, Petra Šabacha, Miloše Urbana a Michala Viewegha. Mnozí z těchto autorů patří mezi světově uznávané spisovatele.

 

Tereza Boučková, spisovatelka, scénáristka a publicistka, se narodila v květnu 1957 v Praze. Je dcerou slavného a kontroverzního českého spisovatele Pavla Kohouta. Po ukončení střední školy nemohla pokračovat ve studiu na univerzitě, protože se postavila proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, navíc podepsala i Chartu 77. Proto pracovala v různých dělnických profesích, například jako uklízečka, balička, pošťačka či domovnice, ale zároveň pokračovala i jako samouk ve studiu.

Za svou autobiografickou trojnovelu Indiánský běh, publikovanou zpočátku tajně v rámci samizdatu v 80. letech, získala v roce 1990, tedy již za demokracie, cenu Jiřího Ortena. V díle složeném z útržků vzpomínek podává hořké svědectví o nesnadném životě dcery jednoho z českých disidentů v socialistickém Československu.

Od roku 1989 pracuje jako nezávislá spisovatelka, která byla v rodné zemi opakovaně oceněna, přičemž největší význam má právě cena Jiřího Ortena. Napsala několik románů, povídek, ale věnovala se také filmovým a divadelním scénářům. Například své zkušenosti s dvěma adoptovanými syny romského původu zachytila ve scénáři k filmu Smradi (2002), režírovaného Zdeňkem Tycem. Vydala knihy jak vyprávěčské, tak novinářského charakteru, některá z jejich děl byla přeložena do němčiny či španělštiny.

Kromě již zmíněných romanů patří mezi její nejúspěšnější knihy také Šíleně smutné povídky. V tomto díle jsou osobní prožitky autorky nahrazeny univerzálními tématy. V třinácti krátkých textech zobrazuje samotu mužů a žen, krachy manželství a konce přátelských vztahů, zklamaná očekávání, rostoucí neurózu, duševní onemocnění, nebo přímo tragické úmrtí. Navzdory všemu si však zachovává jemný humor, často až absurdní. Její styl je ekonomický, minimalistický, pracuje se strohými větami, jen výjimečně se nechá svést melodramatickými lákadly. Její způsob psaní povídek, často blízký fejetonu, má jasně univerzální charakter.

Jak uvádí samotná spisovatelka:

„Když čtu silný, výborně napsaný příběh, ať už je to román nebo povídka, jsem pohlcena, okouzlena, zasažena. Ať je příběh šťastný nebo nešťastný, laskavý nebo ironický, ponořím se do něho. Vcítím se do života hrdinů, s nimi dýchám, žiju a nevím o světě kolem. Miluju, když mě autor dostane tak, že čtu a čtu a čtu, otáčím stránky, letím ke konci a současně si nepřeju, strašně moc si nepřeju, aby příběh skončil. Dočtu, a dál držím knížku v rukou i srdci a se zavřenýma očima vše ještě znovu prožiju… A teprve pak se pomalu vyvléknu z osudu, s kterým jsem pár dní a nocí na stránkách knížky žila a který mě na chvíli proměnil. A jsem to zase já, Tereza Boučková, spisovatelka, která chce prostřednictvím svého psaní zasáhnout duši jiných.“

 

Elena Buixaderas López se narodila ve Španělsku v roce 1969. Vystudovala fyziku a v roce 1996 odešla do Prahy, aby si udělala doktorát v české Akademii věd, kde pracuje jako výzkumná pracovnice dodnes. Jinými slovy, je doktorkou fyzikálních věd, výzkumnicí, ale zároveň i překladatelkou, spisovatelkou a básnířkou v jedné osobě.

Tím, že jejím rodným jazykem je španělština, přeložila do tohoto jazyka díla několika českých autorů, mezi nimi například knihy Jana Němce, Radky Denemarkové, Veroniky Bendové či právě Terezy Boučkové. Spolupracuje s několika vědeckými a literárními časopisy a je také autorkou několika básnických sbírek:  A través de los senderos infinitos (Estío, Miranda de Ebro, Burgos, 1996), Desconcierto para peregrinos (Ayuntamiento de Totana, Murcia, 2005) a Las estrellas de Copérnico/Koperníkovy hvezdy (Literární salón, Praha, 2017, česko-španělská dvojjazyčná edice). Za své dílo získala několik ocenění, například Čestnou zmínku v ceně poezie města Ciudad de Miranda (Miranda de Ebro, 1995), cenu za poezii Gregorio Parra (Murcia, 2004) a v roce 2016 byla finalistkou ceny Jovellanos za svou báseň Llanto por Michal Velisek. Od roku 2004 také řídí projekt nazvaný Luces de Bohemia, jehož cílem je šířit v České republice literaturu psanou španělsky.

Zdroje: TerezaBouckova.cz, Iliteratura.cz, CasaDelLibro.com, HusoEditorial.es. Foto 1 (Martin Vítek), foto 2, foto 3, foto 4.