České sklo a subfosilní dubové dřevo staré 6500 let, které čeští umělci Vlastimil Beránek a Jaroslav Prošek proměnili v umělecká díla, jsou momentálně k vidění v Bogotě. S přepravou a další logistikou přitom pomohla kolumbijská zásilková společnost Servientrega.
Právě v jejím sídle, známém jako Casa Sinergia (calle 77 č. 10-75 v bogotské čtvrti Chapinero), v těchto dnech probíhá umělecká výstava celkem dvaceti tří soch a objektů českého původu. Veřejnosti je po předchozí domluvě přístupná do 21. dubna.
Výstava byla slavnostně zahájena ve čtvrtek 13. dubna za přítomnosti zástupců dvou českých společností, Radka Kantora ze Subfossil Oak a Marka Landy z Crystal Caviar, kteří přijeli do Kolumbie díla českých umělců představit. Návštěvníci si mohli prohlédnout práce, jejichž velikost se pohybuje od 20 centimetrů až po jeden a půl metru na výšku. Beránek a Prošek se prostřednictvím svých soch snaží zmrazit pohyb nebo vyjádřit emoce. Charakteristickým znakem těchto uměleckých děl jsou proporce, jedinečná barevnost a výsledné tvary. Po skončení výstavy v Bogotě bude posouzena možnost představit české umění i v dalších městech země.
České sklo pochází z českých a slezských oblastí České republiky a Polska. Tento materiál začal být známý v 16. století, kdy řemeslníci z daného regionu objevili techniku, která jim umožnila vyrábět broušený olovnatý křišťál.
Naopak subfosilní duby byly na severní Moravě objeveny relativně nedávno. Jsou však považovány za vůbec první stromy, které existovaly na planetě Zemi po skončení doby ledové. Navzdory svému stáří si tento materiál zachoval vlastnosti dřeva. Zároveň získal barvu a vzory, které jsou nejen typické, ale také jedinečné. Umělecká díla z tohoto dubu jsou dnes vystavena v různých evropských muzeích, například v Přírodovědném muzeu ve Vídni, v Manchesterském muzeu, v Národním muzeu v Praze, v Museum für Naturkunde v Berlíně, v Přírodovědném muzeu v Londýně a v Královské botanické zahradě v Londýně.
V roce 2021 se Muzeum moderního umění Bogoty (Museo de Arte Moderno de Bogotá, MAMBO) stalo prvním prostorem v Latinské Americe, kde byl jeden z těchto unikátních kusů vystaven. Jednalo se o dar věnovaný muzeu společností Subfossil Oak, za podpory Velvyslanectví České republiky v Kolumbii a společnosti Servientrega.
Vlastimil Beránek, mezi oceánem a ohněm ze skla a dřeva
Tento sochař se narodil v roce 1960 v Novém Městě na Moravě a jeho učitelem byl profesor Stanislav Libenský. Je představitelem třetí generace sklářské rodiny Beránků, která se do historie českého skla zapsala ve 40. letech 20. století, kdy založila první sklárnu ve Škrdlovicích. Je znám jako tvůrce velkoformátových skleněných plastik ze skla odlévaného do forem. Vytváří také plastiky z tvrdého dřeva nebo bronzu. Tvary jeho soch jsou minimalistické, snaží se v nich zmrazit pohyb nebo vyjádřit emoce. Jeho tvorba je inspirována mořem a ohněm, protože tyto živly jsou v neustálém pohybu. “Když zapálíte sirku a pak ji uhasíte, zůstane po ní jen trocha kouře; velmi magický okamžik, který rychle zmizí.“
Jaroslav Prošek, od křehkosti skla k odolnosti oceli
Tento umělec se narodil v roce 1986 v Berouně. V současné době působí v České Lípě v severních Čechách, v srdci českého sklářského průmyslu, který využívá ve své tvorbě. Používá však také materiály, jako je dřevo, nerezová ocel a mramor. Po střední škole pracoval v technických odděleních velkých českých továren, kde se zdokonaloval v manuální zručnosti. Na počátku své umělecké dráhy měl možnost získat základní znalosti ve školách Vlastimila Beránka a Jana Frydrycha, jejichž vliv na jeho tvorbu je patrný. Jeho sochy mají zpravidla jednoduché tvary, někdy inspirované mořem, podobně jako v případě Beránka.
Zdroj: ElTiempo.com. Foto 1, foto 2, foto 3, foto 4.
Deset dní plných rozličných aktivit, včetně koncertů, filmových ukázek, výstav, tanečních workshopů, kreativních dílen pro děti a gastronomických zážitků, takový byl letošní devatenáctý ročník festivalu Ibérica. Iberoamerickou kulturu si mohli všichni zájemci užít ve dnech 16. až 26. června a to v Brně, Praze, Čechách pod Kosířem a Zdounkách.
V rámci festivalové série Ibérica Clásica se představil kytarista Lukáš Sommer. Ten patří mezi největší české talenty klasické kytary, což nedávno dokázal i v proslulé Carnegie Hall. Konala se také oblíbená a zdarma přístupná Fiesta Iberoamericana, která naplnila prostor nádvoří brněnské Staré radnice vůněmi španělských tapas, autentické paelly od El Romera či mexických tacos. K ochutnání byla i vína z Pyrenejského poloostrova a Latinské Ameriky či kolumbijská káva. Poprvé v historii bylo k dostání speciální festivalové víno. Každá láhev přitom na sobě nesla skladbu, kterou pro návštěvníky exkluzivně zkomponoval a nahrál Dario Piga.
Petr Vít na festivalu navíc přiblížil Kolumbii jako neznámou krásku (Colombia, la bella desconocida) při přednášce spojené s ukázkou fotografií. K vidění byla i výstava kolumbijských umělců Mantilly a Chaparra nazvaná Unibirds.
V těchto dnech probíhají nejen ve světě umění speciální oslavy významného výročí kolumbijského nejslavnějšího malíře a sochaře, Fernanda Botera. V úterý 19. dubna totiž oslavuje tento výjimečný umělec již 90. narozeniny. Některé kulturní a vzdělávací instituce se proto rozhodly připomenout jeho život a vzdát poctu jeho práci několika výstavami, debatami a projekcemi.
Svůj styl našel umělec v roce 1957, když maloval zátiší s mandolínou (Naturaleza muerta con mandolina). Otvor v mandolíně tehdy nakreslil velmi malý a sám sebe se začal ptát, proč tento disproporční detail přináší do obrazu nové dimenze. Díky kontrastu mezi monumentálními tvary a přehnanými malými detaily vznikl originální nový svět. Botero studoval také díla velkých mistrů historie umění jako byl Velázquez, Vermeer, Goya, Matisse, Piero della Francesca, Caravaggio, Zurbarán, Giacometti, Picasso, Il Giotto, Rubens a další.
Pandemie v Kolumbii pokračuje i v dubnu. Situace se navíc v řadě míst země zhoršuje, nařízení se opět mnohde zpřísňují a kulturní život je tak v celé zemi značně omezen. Ani tyto podmínky však nezabránily vyhlášení roku 2021 za Rok Botera, tedy rok věnovaný jedinečnému talentu a umění mistra Fernanda Botera. Tento, podle mnohých, nejdůležitější malíř a sochař v historii Kolumbie pochází z kraje Antioquia. A právě v Medellínu, hlavním městě tohoto kraje, vzdává od dubna kulturní a umělecká agenda města poctu Boterovu dílu.
Program dále zahrnuje velké zrestaurování robustních a výrazných soch mistra, které se nachází na různých veřejných místech města, zejména však na Náměstí Botera a v Parku San Antonio. Cílem je restaurační práce pojmout jako školu, učebnu, kde lidé uvidí, jak práce pokračují. Některá díla mají přitom velmi hluboký význam. Například socha nazvaná Pedrito Botero je poctou vlastnímu synovi umělce, který v pouhých čtyřech letech zahynul při nehodě v Madridu. Tato událost Botera silně zasáhla a ovlivňuje ho doteď. V prvním roce po tomto neštěstí se ve svých malbách dokonce zaměřil čistě jen na ztvárnění svého syna.
Následně odcestoval do Evropy, kde krátce studoval na uměleckých akademiích v Madridu či Florencii, pobýval také v Barceloně či Paříži. Vzdělával se však převážně jako samouk. Cesty ho pak zavedly i do Mexika, New Yorku a Washingtonu. Po návratu do rodné země získal další ocenění a jeho umělecký styl se ustálil. Začal se zajímat také o sochařství, kterému se od roku 1975 věnoval naplno. V 90. letech mohli jeho díla obdivovat návštěvníci obrovských výstav v Paříži, New Yorku, Buenos Aires či Madridu.
Na konci března zemřel Antonio Caro, pionýr konceptuálního umění a jeden z nejvýznamnějších umělců Kolumbie. Sám umělec říkával, že za svůj úspěch vděčí jak náhodě, tak svému vrozenému novinářskému čichu. Uměl velmi dobře číst situace v zemi, rozuměl tomu, jak politika a ekonomika ovlivňují životy Kolumbijců. Byl si zároveň vědomý významu boje za práva indiánských komunit pro historii Kolumbie a také se snažil chránit přírodní bohatství země, kdy upozorňoval na rostoucí zájem o těžbu nerostných zdrojů.
Jeho první dílo, vytvořené ze soli, bylo představené na výstavě v roce 1971 a patřilo k prvním svého typu v Kolumbii. Jednalo se o sochu hlavy bývalého presidenta Carlose Llerase Restrepa, uloženou ve skleněné nádobě, kterou v den inaugurace naplnil vodou. Dílo se tak rozpustilo a s ním i autorita a inteligence bývalé hlavy státu.
První březnové dny patří na kolumbijském pobřeží Karibiku umění. Od 1. do 7. března se totiž koná Mezinárodní karneval umění města Barranquilla, pořádaný nadací Fundación La Cueva. Od svého počátku toto každoroční setkání přibližuje pohledy spisovatelů, grafiků, malířů, sochařů, fotografů, filmových tvůrců, herců i dalších osobností světa umění, kteří sdílejí s místním publikem své způsoby tvorby a inspirace.
Celý svět díky digitálním platformám bude moci shlédnout i vystoupení dalších umělců jako je spisovatelka Laura Esquivel, zpěvák Cuco Valoy, novinář Daniel Samper Pizano, literární kritik Gerald Martin či zpěvák Richie Ray.
Lékař, antropolog, folklorista, ale také nejvýznamnější spisovatel afrokolumbijské literatury, takový byl Manuel Zapata Olivella. Narodil se v březnu před 100 lety, proto kolumbijské Ministerstvo kultury vyhlásilo již loni v říjnu rok 2020 rokem této výjimečné osobnosti. Po celý rok se tak v Kolumbii odehrávaly vzpomínkové akce s cílem přiblížit široké veřejnosti význam a odkaz kolumbijského intelektuála a literáta.
Když bylo Manuelovi devět let, jeho rodina se přestěhovala do města Kartagena, konkrétně do koloniální čtvrti Getsemaní, kde vyrostl jeho otec. Jedná se o místo plné legend a kulturní tvořivosti již od dob kolonie a také o místo protagonismu černochů a mulatů při zakládání republiky. Po ukončení střední školy odcestoval do Bogoty, kde studoval medicínu a zahájil jedinečnou pouť po různých koutech světa. Jeho touha po poznání a vášeň tuláka ho přivedly do zemí střední Ameriky, Evropy, Afriky, Spojených států či Číny. Zabýval se etnomuzikologií, přednášel na univerzitách a se svou sestrou Délií založil spolek folklórních tanců, který vystupoval v Kolumbii i v zahraničí. Zemřel v roce 2004 ve věku 84 let v Bogotě.
Ukazuje 500 let historie z pohledu Afričanů a náboženství yoruba, včetně příchodu afrických otroků na americký kontinent. Snad nikdo jiný ve svém díle nevysvětlil lépe vliv Afričanů, indiánských komunit i mesticů při formování kolumbijského národa ve všech možných aspektech. Poukázal na jejich přínos v oblasti produktivních činností, kulturních vyjádření jako gastronomie, umění či sport, ale také v rámci spirituálního dědictví. Zapata se navíc zasloužil i o šíření tohoto kulturního bohatství místních národů jak v zemi, tak v cizině. Naučil Kolumbijce oceňovat rozmanitost zdejších hudebních rytmů i tanců. Celý život také s velkým nadšením a optimismem bojoval proti sociální nespravedlnosti, a zejména proti rasismu zaměřenému vůči černošskému a indiánskému obyvatelstvu.
I když spousta kulturních aktivit zůstává v Kolumbii omezená, muzeum umění 
Prohlídka začíná Oponou pohyblivé a měnící se přírody (1978), vyrobené z cirkusového stanu v podobě obrovského závěsu (osm metrů na čtyři metry), na kterém González ztvárnila svou verzi obrazu Oběd na trávě malíře Édouarda Maneta. Toto dílo přibližuje návštěvníkům počáteční fáze tvorby umělkyně, která se vyznačuje právě transformací známých uměleckých děl. Vytvořila tak i svou verzi obrazů Velázqueze, Vermeera či obrazy napodobující techniku známého kolumbijského malíře a sochaře Fernanda Botera, kdy děti na obrázcích mají viditelně nafouklé obličeje. V sále můžete najít i další emblematické obrazy jako Královna Isabela nebo její verzi obrazu Simon Bolívar.
Další ukázka tvorby pak zahrnuje díla s politickou a národní tematikou. Ke změně zaměření u této umělkyně dochází v 80. letech za vlády prezidenta Turbaye, o kterého se velmi zajímala. Byla fascinována jeho osobností i sdělovacími prostředky, a tak začala malovat jeho obrázky, které se objevovaly v novinách. V roce 1985, po násilném obsazení Paláce spravedlnosti v Bogotě, se González rozhodla nepokračovat ve svých dílech s pro ni charakteristickým humorem, který se odrážel i v intenzivních a zářivých tónech barev. Naopak začíná objevovat modré a šedé odstíny v plochých figurách, a ve svých dílech nově zachycuje především bolest obětí ignorace vlád daného období.
Ani letos hlavní kolumbijské město nepřišlo o nejdůležitější svátky umění v roce, které patří zejména galériím a nezávislým projektům a které představují to nejlepší ze současné především národní umělecké scény. Díky svým rozmanitým veletrhům se Bogota pravidelně stává centrem obchodu s uměním. I svět umění však musel reagovat na momentální situaci a s ní spojená omezení, takže většina aktivit se letos přesunula do virtuálního prostoru. Umělecká tvorba tak přichází až do domovů nejen odborníků, ale i laiků, kteří mají jedinečnou možnost blíže se seznámit s prací umělců a zároveň se dozvědět více o celém oboru. Ostatně veletrhy se každoročně snaží představit umění jako něco obohacujícího a dostupného pro všechny, nejen pro sběratele a experty.
Také další každoroční veletrh 
Na milovníky umění čeká více než 30 kolumbijských galerií, které nabídnou více než 300 děl. Pořadatelé vytvořili novou digitální platformu, která usnadňuje vyhledávání děl podle ceny, techniky, galerie či klíčového slova. K dispozici bude také série audioprůvodců, kteří zorientují návštěvníky při prohlídce virtuálních prostor účastnících se na tomto projektu. Celá platforma bude fungovat až do konce listopadu.
V digitálním formátu budou k vidění i díla nové generace kolumbijských umělců. Sekce Artecámara dlouhodobě podporuje mladé talenty a usnadňuje jim zviditelnění na trhu s uměním. Letos sekci povedou tři kurátoři, kteří sehráli významnou roli v rozvoji kultury a umění v zemi. Jedná se o vrchního kurátora Muzea moderního umění v Medellínu Emiliana Valdése, kurátorku věnující se také výzkumu Ericku Flórez a umělkyni, profesorku a kurátorku Carmen Gil.
V prosinci letošního roku si Kolumbie připomene 100 let od narození jednoho ze svých nejvýznamnějších umělců, kterým je Enrique Grau. Již v průběhu roku se však pořádala a pořádá řada vzpomínkových akcí na jeho počest.
Enrique Grau se sice narodil 18. prosince 1920 v hlavním městě Panamy, národnost měl ale kolumbijskou. Pár dní po porodu se také rodina přemístila do Kartageny na pobřeží Karibiku, kde žili do okamžiku, než emigrovali do New Yorku. Enrique byl především samouk, inspirovaný velkými mistry jako El Greco či Rembrandt, kdy kopíroval jejich díla, ale také maloval portréty filmových hvězd, rodiny a těch nejbližších. Díky těmto dílům obdržel ocenění v nově vytvořeném Národním salónu umělců Kolumbie, které mu přineslo stipendium pro studium v zahraničí. Grau si vybral New York, kde studoval na Art Students League a později, v roce 1956, odcestoval do Itálie, kde se naučil nové techniky v umělecké akademii ve Florencii. Následně se vrátil do Kolumbie. V této zemi také 1. dubna 2004 ve věku 83 let zemřel.
V posledních letech se věnoval, mimo jiné, výzkumu tropické fauny a flóry, která se odráží v jeho cyklu Malá cesta barona Von Humboldta, kde se objevují figury amazónských ropuch, tropických hadů či hmyzu. Enrique Grau za svůj život uspořádal 80 individuálních výstav a účastnil se na 190 výstav kolektivních.