umění

Výstava českého umění v Bogotě

České sklo a subfosilní dubové dřevo staré 6500 let, které čeští umělci Vlastimil Beránek a Jaroslav Prošek proměnili v umělecká díla, jsou momentálně k vidění v Bogotě. S přepravou a další logistikou přitom pomohla kolumbijská zásilková společnost Servientrega.

Právě v jejím sídle, známém jako Casa Sinergia (calle 77 č. 10-75 v bogotské čtvrti Chapinero), v těchto dnech probíhá umělecká výstava celkem dvaceti tří soch a objektů českého původu. Veřejnosti je po předchozí domluvě přístupná do 21. dubna.

Výstava byla slavnostně zahájena ve čtvrtek 13. dubna za přítomnosti zástupců dvou českých společností, Radka Kantora ze Subfossil Oak a Marka Landy z Crystal Caviar, kteří přijeli do Kolumbie díla českých umělců představit. Návštěvníci si mohli prohlédnout práce, jejichž velikost se pohybuje od 20 centimetrů až po jeden a půl metru na výšku. Beránek a Prošek se prostřednictvím svých soch snaží zmrazit pohyb nebo vyjádřit emoce. Charakteristickým znakem těchto uměleckých děl jsou proporce, jedinečná barevnost a výsledné tvary. Po skončení výstavy v Bogotě bude posouzena možnost představit české umění i v dalších městech země.

České sklo pochází z českých a slezských oblastí České republiky a Polska. Tento materiál začal být známý v 16. století, kdy řemeslníci z daného regionu objevili techniku, která jim umožnila vyrábět broušený olovnatý křišťál.

Naopak subfosilní duby byly na severní Moravě objeveny relativně nedávno. Jsou však považovány za vůbec první stromy, které existovaly na planetě Zemi po skončení doby ledové. Navzdory svému stáří si tento materiál zachoval vlastnosti dřeva. Zároveň získal barvu a vzory, které jsou nejen typické, ale také jedinečné. Umělecká díla z tohoto dubu jsou dnes vystavena v různých evropských muzeích, například v Přírodovědném muzeu ve Vídni, v Manchesterském muzeu, v Národním muzeu v Praze, v Museum für Naturkunde v Berlíně, v Přírodovědném muzeu v Londýně a v Královské botanické zahradě v Londýně.

V roce 2021 se Muzeum moderního umění Bogoty (Museo de Arte Moderno de Bogotá, MAMBO) stalo prvním prostorem v Latinské Americe, kde byl jeden z těchto unikátních kusů vystaven. Jednalo se o dar věnovaný muzeu společností Subfossil Oak, za podpory Velvyslanectví České republiky v Kolumbii a společnosti Servientrega.

Vlastimil Beránek, mezi oceánem a ohněm ze skla a dřeva

Tento sochař se narodil v roce 1960 v Novém Městě na Moravě a jeho učitelem byl profesor Stanislav Libenský. Je představitelem třetí generace sklářské rodiny Beránků, která se do historie českého skla zapsala ve 40. letech 20. století, kdy založila první sklárnu ve Škrdlovicích. Je znám jako tvůrce velkoformátových skleněných plastik ze skla odlévaného do forem. Vytváří také plastiky z tvrdého dřeva nebo bronzu. Tvary jeho soch jsou minimalistické, snaží se v nich zmrazit pohyb nebo vyjádřit emoce. Jeho tvorba je inspirována mořem a ohněm, protože tyto živly jsou v neustálém pohybu. “Když zapálíte sirku a pak ji uhasíte, zůstane po ní jen trocha kouře; velmi magický okamžik, který rychle zmizí.

Jaroslav Prošek, od křehkosti skla k odolnosti oceli

Tento umělec se narodil v roce 1986 v Berouně. V současné době působí v České Lípě v severních Čechách, v srdci českého sklářského průmyslu, který využívá ve své tvorbě. Používá však také materiály, jako je dřevo, nerezová ocel a mramor. Po střední škole pracoval v technických odděleních velkých českých továren, kde se zdokonaloval v manuální zručnosti. Na počátku své umělecké dráhy měl možnost získat základní znalosti ve školách Vlastimila Beránka a Jana Frydrycha, jejichž vliv na jeho tvorbu je patrný. Jeho sochy mají zpravidla jednoduché tvary, někdy inspirované mořem, podobně jako v případě Beránka.

Zdroj: ElTiempo.com. Foto 1, foto 2, foto 3, foto 4.

To nejlepší z iberomerické kultury – Festival Ibérica 2022

Deset dní plných rozličných aktivit, včetně koncertů, filmových ukázek, výstav, tanečních workshopů, kreativních dílen pro děti a gastronomických zážitků, takový byl letošní devatenáctý ročník festivalu Ibérica. Iberoamerickou kulturu si mohli všichni zájemci užít ve dnech 16. až 26. června a to v Brně, Praze, Čechách pod Kosířem a Zdounkách.

Akce se nesla v duchu několika českých premiér. Zahájila ji v pražské Humanitě zpěvačka, multiinstrumentalistka a skladatelka Magalí Sare. Dobyla srdce katalánských a španělských posluchačů, získala uznání odborné veřejnosti a tentokrát se představila i českému publiku v duu s kytaristou Sebastià Grisem. Na festival poprvé zavítala také kolumbijská zpěvačka s karibskými kořeny Concha Bernal. Vystoupilo i mexické uskupení Mariachi Azteca. Právě Mexiko bylo letos čestným hostem, což se promítlo do tradiční filmové přehlídky v brněnském kině Art. Diváci shlédli čtyři mexické a jeden argentinský snímek.

Hlavní festivalovou událostí byl však galakoncert na hradě Špilberk pořádaný 18. června. Pódium nejdřív rozpálila flamenková tanečnice Maise Márquez, která si pro tuto příležitost vytvořila několik nových choreografií inspirovaných krásou a elegancí španělské klasické hudby. Doprovázel ji smyčcový kvartet Indigo a kytarista Dario Piga. Poprvé v České republice pak vystoupila hvězda večera, flamenkový kytarista Álvaro Martinete s tanečnicí Coral Fernández.

V rámci festivalové série Ibérica Clásica se představil kytarista Lukáš Sommer. Ten patří mezi největší české talenty klasické kytary, což nedávno dokázal i v proslulé Carnegie Hall. Konala se také oblíbená a zdarma přístupná Fiesta Iberoamericana, která naplnila prostor nádvoří brněnské Staré radnice vůněmi španělských tapas, autentické paelly od El Romera či mexických tacos. K ochutnání byla i vína z Pyrenejského poloostrova a Latinské Ameriky či kolumbijská káva. Poprvé v historii bylo k dostání speciální festivalové víno. Každá láhev přitom na sobě nesla skladbu, kterou pro návštěvníky exkluzivně zkomponoval a nahrál Dario Piga.

Ukončení festivalu bylo také velkolepé. Premiérově totiž zazněl poetický recitál z textů Karla Čapka Výlet do Španěl v podání herce Tomáše Hanáka, jehož přednes doprovodila kytara Petra Víta a tanec Veróniky Roa. Komponované představení bylo navíc zasazeno do příjemného prostředí zámku Belcredi v brněnské Líšni a o den později se odehrálo v zámku Zdounky nedaleko Kroměříže.

Petr Vít na festivalu navíc přiblížil Kolumbii jako neznámou krásku (Colombia, la bella desconocida) při přednášce spojené s ukázkou fotografií. K vidění byla i výstava kolumbijských umělců Mantilly a Chaparra nazvaná Unibirds.

Nechyběly ani oblíbené taneční a hudební tvůrčí dílny pro začátečníky, pokročilé a děti. Jedné z nich se například ujala hvězda galavečra Maise Márquez, další vedla španělská flamenková tanečnice Virginia Delgado, kroky argentinského tanga a salsy představil Álvaro Vargas a taje flamenkové kytary prozradil Dario Piga. Konání festivalu podpořila řada institucí, včetně Velvyslanectví Kolumbie ve Vídni.

Více informací o celé akci naleznete na webových stránkách festivalu: iberica.cz.

Další zdroje: M.ibrno.cz, Jazzport.cz. Foto: Iberica.

Kolumbijský umělec Botero slaví 90. narozeniny

V těchto dnech probíhají nejen ve světě umění speciální oslavy významného výročí kolumbijského nejslavnějšího malíře a sochaře, Fernanda Botera. V úterý 19. dubna totiž oslavuje tento výjimečný umělec již 90. narozeniny. Některé kulturní a vzdělávací instituce se proto rozhodly připomenout jeho život a vzdát poctu jeho práci několika výstavami, debatami a projekcemi.

Například Muzeum kraje Antioquia uspořádalo slavnostní program, v průběhu kterého byla zahájena výstava s názvem Botero 90 let. Proběhla také světová premiéra koncertu Suite Botero v podání místního symfonického orchestru. Po celý týden pak bude Muzeum Antioquie i bogotské Muzeum Botera sdílet na sociálních sítích díla tohoto umělce, která mají ve svých sbírkách. Zájemci se mohou zúčastnit akademické besedy o významu Botera pro Kolumbii, semináře o umělcově životě na pozadí změn ve společnosti, kultuře i politice, ale také dalších besed s místními kurátory. Samotný umělec však oslaví toto významné životní jubileum se svou rodinou v Monaku, kde momentálně pobývá a má i jednu ze svých uměleckých dílen.

Luis Fernando Botero Angulo se narodil v roce 1932 v Medellínu, druhém největším kolumbijském městě a hlavním městě kraje Antioquia. Malovat začal, když mu bylo 14 až 15 let a i ve svých 90 letech se stále umělecké činnosti věnuje. Je prakticky nemožné zjistit, kolik děl za svůj život vytvořil. Podle jeho dcery Liny Botero jejich počet ale určitě překračuje dva tisíce.

Boterova tvorba je známá na celém světě zejména jeho zálibou pro nepředvídatelné detaily a jakoby groteskně obezními a napuchlými tvary, postavami, předměty. Charakteristická je kreativita, jednoduchost, jemná barevnost a smyslnost jeho děl. Boterův vědomě naivní styl navozuje jakousi delikátní rovnováhu mezi humorem a kritikou společnosti a mezi uměním a politikou. Ostatně v jeho obrazech se zrcadlí sociální, kulturní i politická problematika jak jeho rodného kraje Antioquia, tak celé Kolumbie. Nicméně umění a realita jsou pro něj dva rozdílné světy, jeho tvorba v první řadě oslavuje život, je estetická a krásná.

Odborníci na život Botera přikládají jeho obrovský úspěch i v zahraničí kombinaci talentu, tvrdohlavosti a oddanosti. Celý život pracoval sám, nepatřil k žádné skupině ani umělecké škole. Počátky Boterovy kariéry však jednoduché nebyly, dlouhé roky čelil odmítnutí, kritice i chudobě, protože se snažil prosadit svůj vlastní umělecký styl. Dnes je však situace jiná. Jeho sochy byly vystaveny již ve více než 20 velkých městech, včetně New Yorku. Na konci dubna se chystá otevření první ze tří výstav plánovaných v Japonsku.

Svůj styl našel umělec v roce 1957, když maloval zátiší s mandolínou (Naturaleza muerta con mandolina). Otvor v mandolíně tehdy nakreslil velmi malý a sám sebe se začal ptát, proč tento disproporční detail přináší do obrazu nové dimenze. Díky kontrastu mezi monumentálními tvary a přehnanými malými detaily vznikl originální nový svět. Botero studoval také díla velkých mistrů historie umění jako byl Velázquez, Vermeer, Goya, Matisse, Piero della Francesca, Caravaggio, Zurbarán, Giacometti, Picasso, Il Giotto, Rubens a další.

Umělec je zároveň velkým filantropem. Své rodné zemi, ale také USA, Venezuele či Mexiku daroval dohromady více než 700 svých děl. V Muzeu Botera v kolumbijském hlavním městě můžete vidět 123 jeho prací, vytvořených v letech 1980 až 1990, a 85 děl, která byla součástí Boterovy soukromé sbírky. Jedná se o kousky umělců světového formátu, mezi nimi, například Pablo Picasso, Claude Monet, August Renoir, Joan Miró či Max Beckmann. Místní tisk tehdy označil tento Boterův počin za největší dárek, který kdy Kolumbijec své zemi věnoval.

Zdroje: Semana.com, RadioNacional.co, ElTiempo.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

V Medellínu oficiálně začíná Boterův rok

Pandemie v Kolumbii pokračuje i v dubnu. Situace se navíc v řadě míst země zhoršuje, nařízení se opět mnohde zpřísňují a kulturní život je tak v celé zemi značně omezen. Ani tyto podmínky však nezabránily vyhlášení roku 2021 za Rok Botera, tedy rok věnovaný jedinečnému talentu a umění mistra Fernanda Botera. Tento, podle mnohých, nejdůležitější malíř a sochař v historii Kolumbie pochází z kraje Antioquia. A právě v Medellínu, hlavním městě tohoto kraje, vzdává od dubna kulturní a umělecká agenda města poctu Boterovu dílu.

Celý projekt přitom zahrnuje několik aspektů. Na jedné straně jde o snahu ocenit místní talenty světa umění. Zároveň se mistr Botero pomalu blíží devadesátinám (za pár dní oslaví 89 let) a zástupci města cítí, že mu dluží velké poděkování a uznání za vše, co pro město Medellín udělal, ať už se jedná o jeho díla, ale také dary, finance a schopnosti. Botero vždy město podporoval, takže je nejvyšší čas umělci jeho přínos nějak oplatit.

V průběhu roku proto všechny velké události kulturního kalendáře, jako je Veletrh květin či knižní veletrh Fiesta del Libro y Altavoz, budou tematicky laděné právě ve spojitosti s Boterem. Organizátoři přitom spolupracovali i se samotným mistrem a to prostřednictvím jeho dcery Liny Botero de Zea, která celou iniciativu podpořila. Do projektu se zapojilo i Muzeum kraje Antioquia (Museo de Antioquia), které vlastní práva k reprodukci Boterových děl.

Program dále zahrnuje velké zrestaurování robustních a výrazných soch mistra, které se nachází na různých veřejných místech města, zejména však na Náměstí Botera a v Parku San Antonio. Cílem je restaurační práce pojmout jako školu, učebnu, kde lidé uvidí, jak práce pokračují. Některá díla mají přitom velmi hluboký význam. Například socha nazvaná Pedrito Botero je poctou vlastnímu synovi umělce, který v pouhých čtyřech letech zahynul při nehodě v Madridu. Tato událost Botera silně zasáhla a ovlivňuje ho doteď. V prvním roce po tomto neštěstí se ve svých malbách dokonce zaměřil čistě jen na ztvárnění svého syna.

Metro města Medellínu se zapojí do aktivit spojených převážně s výtvarnou tvorbou. Chystají se také křesty knih, promítání dokumentů, debaty, přednášky a další umělecké aktivity. V plánu je například dovézt cyklus obrazů s názvem Křížová cesta, vášeň Krista (Viacrucis, la pasión de Cristo) až do Bogoty a dalších regionů země. I když nebylo potvrzeno, že by sám Botero letos do města kvůli pandemii a jeho pokročilému věku zavítal, je připraven cyklus debat jeho přátel. Organizátoři zároveň věří, že nabitý program pomůže podpořit cestovní ruch ve městě zasaženém dlouhodobou pandemií covidu-19.

Fernando Botero se narodil 19. dubna 1932 v Medellínu. V době jeho mládí sice kariéra umělce nebyla považována zrovna za prestižní povolání, i přesto ho však rodiče v jeho vášni podpořili. Ještě jako adolescent se stal ilustrátorem literární přílohy medellínského deníku El Colombiano, ve svých 19 letech představil první samostatnou výstavu maleb v Galerii Leo Matiz v Bogotě. Krátce žil na severním kolumbijském pobřeží v městečku Tolú, kde vznikl obraz Naproti moře, oceněný v malířské soutěži.

Následně odcestoval do Evropy, kde krátce studoval na uměleckých akademiích v Madridu či Florencii, pobýval také v Barceloně či Paříži. Vzdělával se však převážně jako samouk. Cesty ho pak zavedly i do Mexika, New Yorku a Washingtonu. Po návratu do rodné země získal další ocenění a jeho umělecký styl se ustálil. Začal se zajímat také o sochařství, kterému se od roku 1975 věnoval naplno. V 90. letech mohli jeho díla obdivovat návštěvníci obrovských výstav v Paříži, New Yorku, Buenos Aires či Madridu.

Z prvního manželství má Botero dva syny a jednu dceru. Za jeho místy odměřeným výrazem v obličeji se skrývá výjimečná skromnost, lidskost i výborný smysl pro humor této jedinečné osobnosti kolumbijské kultury. Patří také k významným filantropům. Jedním z jeho nejvýznamnějších darů je například sbírka 208 děl (z nichž je u 123 autorem), která je vystavena v Boterově muzeu v centru Bogoty.

Proslavil se zejména svým osobitým stylem, který vyniká zvětšenými či deformovanými objemy postav i předmětů, jež na první pohled zaujmou kulatými tvary. Získal si proto pozitivní ohlasy i obdiv jak z řad kritiků, tak i od široké veřejnosti. Ve svých dílech často zpracovává sociální problematiku své země i jiných koutů světa, ale také lidská témata.

Zdroje: DiarioADN.co, Vanguardia.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

Antonio Caro – vzpomínka na kolumbijského umělce

Na konci března zemřel Antonio Caro, pionýr konceptuálního umění a jeden z nejvýznamnějších umělců Kolumbie. Sám umělec říkával, že za svůj úspěch vděčí jak náhodě, tak svému vrozenému novinářskému čichu. Uměl velmi dobře číst situace v zemi, rozuměl tomu, jak politika a ekonomika ovlivňují životy Kolumbijců. Byl si zároveň vědomý významu boje za práva indiánských komunit pro historii Kolumbie a také se snažil chránit přírodní bohatství země, kdy upozorňoval na rostoucí zájem o těžbu nerostných zdrojů.

Jako umělec tak dokázal poukázat na realitu takovou, jaká je, a dělal to skutečně mistrně. Kombinoval svou jedinečnou schopnost vidět vizuální potenciál ve slovech se svými znalostmi významu barev a svou schopností přenášet jednoduché a stručné zprávy. Ty opakoval znovu a znovu, aby se ujistil, že zůstaly zapsané v paměti diváka a stanou se součástí kolektivní paměti Kolumbie.

Ve svých dílech dokázal zachytit sociopolitické a kulturní procesy tak dobře, že jeho kousky při každé nové příležitosti nabývaly lehce odlišný tón v souvislosti s aktuálním kontextem. Jak sám Caro říkal, při kompozici děl vycházel z prvků, které většina Kolumbijců znala a byla schopná lehce identifikovat.

Jedním z příkladů je třeba jeho slavné dílo Colombia, v rámci kterého napsal jméno země typografií značky Coca-Cola. Inspirován umělci pop artu, jako byl Andy Warhol či Robert Indiana, použil styl slavných sodovek se záměrem mluvit o vtrhnutí zahraničních symbolů do domnělé národní identity.

V rámci své téměř padesát let dlouhé kariéry se proslavil také cyklem z roku 1978 nazvaným Vše je moc drahé, ve španělštině Todo está muy caro. Hraje si tak se svým příjmením a lidovým rčením a poukazuje na ekonomickou situaci v zemi prostřednictvím humoru. Odkazoval se také na hnutí boje za práva původních obyvatel, například tvorbou Pocta pro Manuela Quintína Lame z roku 1979.

Caro se snažil přimět publikum, aby analyzovalo a přemýšlelo o pravdách, které umělecky zobrazoval. Proto se tento rodák z Bogoty sám označoval spíše za kejklíře, než za tvůrce, jeho díla přesahovala svět umění. Ostatně, věnoval se textuálnímu a mnohorozměrnému umění, ale také performance a dílům zahrnujícím interakci s diváky. V rámci jeho konceptuální strategie tvoří základ již zmíněné opakování, které mělo posílit předávaný vzkaz a zároveň zdůraznit jeho význam. V jeho dílech se zrcadlí témata města, indiánských komunit, antropologie a podobně. S humorem a kritikou kombinuje sociální, politické i historické aspekty národní reality.

Antonio Caro se narodil v prosinci 1950 v hlavním kolumbijském městě. O umění se začal zajímat v 16 letech. Následně nastoupil na Kolumbijskou národní univerzitu jako student umění, ale studia nedokončil. Nicméně přiblížil se tím politickým hnutím a získal vlivného mentora jménem Bernado Salcedo. Ten uvedl Cara do umění založeného na textu na konci 60. let minulého století.

Jeho první dílo, vytvořené ze soli, bylo představené na výstavě v roce 1971 a patřilo k prvním svého typu v Kolumbii. Jednalo se o sochu hlavy bývalého presidenta Carlose Llerase Restrepa, uloženou ve skleněné nádobě, kterou v den inaugurace naplnil vodou. Dílo se tak rozpustilo a s ním i autorita a inteligence bývalé hlavy státu.

Velká část jeho tvorby je v současnosti vystavena v Muzeích Centrální banky, v galerii Casas Riegner, v Muzeu moderního umění Bogoty, muzeu Museo la Tertulia, Daros Latinoamérica a dalších. V roce 1998 obdržel prestižní Guggenheimovo stipendium, grant udělovaný těm, kteří předvedli výjimečnou schopnost tvořivého bádání, výjimečnou uměleckou kreativitu. Byl aktivní ještě i v minulém roce, kdy se zúčastnil projektu organizovaného Muzeem moderního umění Bogoty a deníkem El Tiempo, který vyzýval umělce zamyslet se nad pandemií. Caro reflektoval situaci například grafickým znázorněním toho, že v karanténě jsem Já s já (Yo con yo). Zemřel 29. března v bogotské nemocnici ve věku 70 let.

Zdroje: Semana.com, ElEspectador.com, Infobae.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

Začíná virtuální karneval umění města Barranquilla

První březnové dny patří na kolumbijském pobřeží Karibiku umění. Od 1. do 7. března se totiž koná Mezinárodní karneval umění města Barranquilla, pořádaný nadací Fundación La Cueva. Od svého počátku toto každoroční setkání přibližuje pohledy spisovatelů, grafiků, malířů, sochařů, fotografů, filmových tvůrců, herců i dalších osobností světa umění, kteří sdílejí s místním publikem své způsoby tvorby a inspirace.

Letos navíc festival slaví 15. narozenniny, i když v netypickém, převážně digitálním formátu. Tradiční debaty a koncerty tak neprobíhají v uzavřených sálech, ale jsou živě přenášeny prostřednictvím Facebooku a kanálu YouTube pořádající instituce. Obvykle akce propojuje diváky a umělce po dobu čtyř dní, ale tentokrát probíhá karneval celý týden a to v duchu motta Reflexe jako podívaná. Všechny debaty a vystoupení v rámci festivalu jsou přístupné zdarma.

Naplánované jsou i akce s přímou účastí diváků, ale pouze na otevřených prostranstvích města jako je nábřeží řeky Magdaleny či stanice veřejné dopravy Transmetro. Italská umělkyně Lili Di Marco, která je autorkou letošního oficiálního plakátu, představí svou tvorbu na těchto veřejných místech v rámci městské intervence nazvané Ženy Lily (Las Mujeres de Lily). V různých částech města jsou také umístěny obrovské obrazovky, na kterých se promítají filmy a další vystoupení v reálném čase. K vidění budou například filmy režiséra Matea Garroneho, za které získal ocenění na významných filmových festivalech. Scénárista jednoho z jeho filmů, Massimo Gaudioso, se navíc zúčastní jedné z konferencí festivalu a přes virtuální platformu povede výukový workshop o filmovém scénáři. K očekávaným událostem patří také rozhovor herce jménem Enzo Staiola, hlavním hrdinou filmu Zloděj kol (Ladrón de bicicletas), klasiky italského neorealismu, s novinářkou a básnířkou z Kartageny Dianou Agámez.

Celý svět díky digitálním platformám bude moci shlédnout i vystoupení dalších umělců jako je spisovatelka Laura Esquivel, zpěvák Cuco Valoy, novinář Daniel Samper Pizano, literární kritik Gerald Martin či zpěvák Richie Ray.

Součástí programu jsou i vzpomínky na debaty a koncerty z minulých ročníků, do kterých se zapojily legendy světa umění jako je Roberto Fontanarrosa, Joe Quijano, Andy Montañez a  mnoho dalších. Historické momenty celého uměleckého karnevalu je možné si připomenout díky audiovizuálním dokumentům nazvaným Myslet na karneval a Patnáct let volného vstupu. Nebude chybět ani připomínka odkazu, který s velkou citlivostí zanechal Rafael Bassi Labarrera, kulturní akademik a intelektuál, který patřil k základním pilířům pořádající organizace až do svého úmrtí v dubnu minulého roku. V neposlední řadě si na své přijde i dětské publikum.

Celý program a podrobnější informace naleznete na stránkách nadace Fundación La Cueva: fundacionlacueva.org.

Další zdroje: Infobae.com, ElTiempo.com. Foto 1, foto 2.

Kolumbie si letos připomněla život a dílo Manuela Zapaty

Lékař, antropolog, folklorista, ale také nejvýznamnější spisovatel afrokolumbijské literatury, takový byl Manuel Zapata Olivella. Narodil se v březnu před 100 lety, proto kolumbijské Ministerstvo kultury vyhlásilo již loni v říjnu rok 2020 rokem této výjimečné osobnosti. Po celý rok se tak v Kolumbii odehrávaly vzpomínkové akce s cílem přiblížit široké veřejnosti význam a odkaz kolumbijského intelektuála a literáta.

Ministerstvo kultury a skupina kolumbijských univerzit navíc spojili síly a vytvořili webovou stránku věnovanou Zapatovi. Zájemci tím získali snadný přístup k jeho dílu, výzkumům s ním spojeným či audiovizuálním materiálům včetně dokumentu, který přibližuje jeho život. Snímek má anglické, francouzské, portugalské, ale také ruské či čínské titulky a byl odvysílán i v zahraničí. Na stránce můžete shlédnout také výstavu nazvanou Výtvarní umělci a zpěv africké diaspory, nebo si prostudovat časopis Letras Nacionales, který v roce 1965 Zapata založil a během 20 let jeho existence vyšlo 46 čísel.

Manuel Zapata pocházel z oblasti kolumbijského Karibiku, konkrétně ze starobylého a historického městečka Lorica, ležícího na březích řeky Sinú. Jedná se o symbolické místo pro jednu z nejznámějších původních kultur území Kolumbie, indiánský národ zvaný zenú. Zapatova matka byla míšenka s indiánskou krví, jeho otec byl afrokolumbijec a uznávaný učitel, který založil školy a vyučoval filozofii. A právě lásku ke vzdělání a k upřímnému hledání pravdy předal svým dětem.

Když bylo Manuelovi devět let, jeho rodina se přestěhovala do města Kartagena, konkrétně do koloniální čtvrti Getsemaní, kde vyrostl jeho otec. Jedná se o místo plné legend a kulturní tvořivosti již od dob kolonie a také o místo protagonismu černochů a mulatů při zakládání republiky. Po ukončení střední školy odcestoval do Bogoty, kde studoval medicínu a zahájil jedinečnou pouť po různých koutech světa. Jeho touha po poznání a vášeň tuláka ho přivedly do zemí střední Ameriky, Evropy, Afriky, Spojených států či Číny. Zabýval se etnomuzikologií, přednášel na univerzitách a se svou sestrou Délií založil spolek folklórních tanců, který vystupoval v Kolumbii i v zahraničí. Zemřel v roce 2004 ve věku 84 let v Bogotě.

Jeho odkaz se dá jen těžko změřit. Již ve svých 22 letech psal poučné články, kde předvedl svou geniální intuici a neotřelé hodnocení kolumbijské kultury. Napsal také více než dvacet knih, včetně románů, příběhů, divadelních her, historických či antropologických esejí. Ústředním tématem jeho tvorby je historie a kultura obyvatel kolumbijského Karibiku, černochů a inidánů, kdy zachycuje především útlak a násilí. K jeho nejvýznamnějším dílům bezpochyby patří román a epopej s názvem Changó, el gran putas, který je výsledkem jeho dvacetiletého výzkumu.

Ukazuje 500 let historie z pohledu Afričanů a náboženství yoruba, včetně příchodu afrických otroků na americký kontinent. Snad nikdo jiný ve svém díle nevysvětlil lépe vliv Afričanů, indiánských komunit i mesticů při formování kolumbijského národa ve všech možných aspektech. Poukázal na jejich přínos v oblasti produktivních činností, kulturních vyjádření jako gastronomie, umění či sport, ale také v rámci spirituálního dědictví. Zapata se navíc zasloužil i o šíření tohoto kulturního bohatství místních národů jak v zemi, tak v cizině. Naučil Kolumbijce oceňovat rozmanitost zdejších hudebních rytmů i tanců. Celý život také s velkým nadšením a optimismem bojoval proti sociální nespravedlnosti, a zejména proti rasismu zaměřenému vůči černošskému a indiánskému obyvatelstvu.

Zdroje: Zapataolivella.Univalle.edu.co, RevistaArcadia.com-1, RevistaArcadia.com-2. Foto 1, foto 2, foto 3.

Retrospektivní výstava díla Beatriz González

I když spousta kulturních aktivit zůstává v Kolumbii omezená, muzeum umění Museo de Arte Miguel Urrutia, které spravuje Národní banka země, zahájilo v druhé polovině října zajímavou výstavu jedné z nejdůležitějších představitelek současného kolumbijského umění. Výstava nazvaná Beatriz González: retrospektiva přináší chronologický přehled umělecké tvorby této malířky, sochařky, grafičky, historičky a umělecké kritičky, která z velké části reflektuje historické a kulturní prostředí Kolumbie.

Výstava je ve své fyzické podobě k vidění do 7. prosince a to po předchozí rezervaci. Zkrátka však nepřijdou ani milovníci umění z jiných částí země i světa, kteří mohou využít různých digitálních nástrojů a poznat jednotlivá díla podrobněji. Připravena je například video tour, kterou diváky provede přímo sama autorka, ale také virtuální prohlídka ve 3D formátu nebo didaktické hry pro ty nejmenší. Videa kurátorů, kritiků a dalších umělců pak napomáhají poznat osobnost této umělkyně a porozumět vývoji její tvorby.

Navštívit tuto jedinečnou výstavu znamená objevit moc umění skrze příběhy, tvary, barvy a kontext, ve kterém dílo vznikalo v průběhu více než padesáti let tvůrčí činnosti této umělkyně. Vyznačuje se především silným spojením s kolumbijskou identitou a podává svědectví o historii masakrů, politických a sociálních konfliktů v zemi v posledních dekádách. Někteří odborníci proto přirovnávají její dílo ke Guernice známého španělského malíře, sochaře a básníka Pabla Picassa.

Prohlídka začíná Oponou pohyblivé a měnící se přírody (1978), vyrobené z cirkusového stanu v podobě obrovského závěsu (osm metrů na čtyři metry), na kterém González ztvárnila svou verzi obrazu Oběd na trávě malíře Édouarda Maneta. Toto dílo přibližuje návštěvníkům počáteční fáze tvorby umělkyně, která se vyznačuje právě transformací známých uměleckých děl. Vytvořila tak i svou verzi obrazů Velázqueze, Vermeera či obrazy napodobující techniku známého kolumbijského malíře a sochaře Fernanda Botera, kdy děti na obrázcích mají viditelně nafouklé obličeje. V sále můžete najít i další emblematické obrazy jako Královna Isabela nebo její verzi obrazu Simon Bolívar.

Původní malby abstraktnějších figur z 60. let dostaly o desetiletí později figurativnější charakter se silnými barvami, které evokuují lidovou kulturu. Reprodukuje lidové postavy i náboženské motivy na nábytku každodenního použití, inspiruje se v dílech slavných umělců i v barvách budov města Bucaramanga. Zájemci mohou vidět i dva ze tří obrazů nazvaných Sebevrazi ze Sisgy, zachycující pár vesničanů, kteří se raději zabili, než aby museli čelit sexuální touze, protože jejich vztah musel zůstat čistý. Za vzor jí posloužil obrázek z místního tisku, který reprodukovala za použití jednoduchých a přesto jedinečných barev.

Další ukázka tvorby pak zahrnuje díla s politickou a národní tematikou. Ke změně zaměření u této umělkyně dochází v 80. letech za vlády prezidenta Turbaye, o kterého se velmi zajímala. Byla fascinována jeho osobností i sdělovacími prostředky, a tak začala malovat jeho obrázky, které se objevovaly v novinách. V roce 1985, po násilném obsazení Paláce spravedlnosti v Bogotě, se González rozhodla nepokračovat ve svých dílech s pro ni charakteristickým humorem, který se odrážel i v intenzivních a zářivých tónech barev. Naopak začíná objevovat modré a šedé odstíny v plochých figurách, a ve svých dílech nově zachycuje především bolest obětí ignorace vlád daného období.

Použitím jedinečného uměleckého jazyka tak vytváří svědectví a dokumentuje realitu na okraji zájmu. Například obraz Las delicias (1997) vychází z fotografií matek vojáků, kteří byli zavražděni a uneseni při obsazení vojenské základny Las Delicias v roce 1996. González v něm zachycuje utrpení prostřednictvím plačících obličejů. Věnuje se také tematice imigrantů, kteří denně plní stránky novin, pro čtenáře však zůstávají anonymními osobami.

Expozice je výsledkem pětiletého výzkumu dvou odborníků na umění – Mari Carmen Ramírez, ředitelky sekce latinskoamerického umění Muzea umění v Houstonu, a Tobíase Ostrandera, kurátora v muzeu umění Prez Art Museum v Miami.

Od počátku spočívala hlavní snaha celého projektu ve zviditelnění díla Beatriz González na mezinárodní úrovni, i proto se s její originální tvorbou mohli již v předchozích letech seznámit milovníci umění například v Londýně, v New Yorku nebo v Německu. Tím, že samotná autorka je zároveň historičkou umění a kurátorkou, kladla velký důraz na chronologii výstavy. Prostřednictvím jejich děl tak návštěvníci získají cenné lekce o umění, historii a pozici kultury v Kolumbii.

Beatriz González Aranda se narodila v listopadu 1932 v kolumbijském městečku Bucaramanga v kraji Santander. V roce 1956 začala studovat architekturu na Národní univerzitě Kolumbie, školu ale nedokončila. Až následně vystudovala umění na uznávané soukromé univerzitě Universidad de los Andes v Bogotě. Jejím hlavním učitelem byl Antonio Roda.

Zdroje: BanRepCultural.orgElTiempo.com, ElEspectador.com. Foto 1, foto 2, foto 3, foto 4.

Bogota žije uměním, i když tentokrát virtuálně

Ani letos hlavní kolumbijské město nepřišlo o nejdůležitější svátky umění v roce, které patří zejména galériím a nezávislým projektům a které představují to nejlepší ze současné především národní umělecké scény. Díky svým rozmanitým veletrhům se Bogota pravidelně stává centrem obchodu s uměním. I svět umění však musel reagovat na momentální situaci a s ní spojená omezení, takže většina aktivit se letos přesunula do virtuálního prostoru. Umělecká tvorba tak přichází až do domovů nejen odborníků, ale i laiků, kteří mají jedinečnou možnost blíže se seznámit s prací umělců a zároveň se dozvědět více o celém oboru. Ostatně veletrhy se každoročně snaží představit umění jako něco obohacujícího a dostupného pro všechny, nejen pro sběratele a experty.

Jedním z nich je Veletrh umění a kulturní festival Barcú, který se běžně pořádá v koloniálních domech bogotské historické čtvrti La Candelaria. A protože právě toto jedinečné prostředí vždy dodává veletrhu jeho půvab, i digitální prohlídky ve dnech 13. až 18. října zahrnovaly fotografie tradičních náměstí, uliček a domů. Stránka veletrhu nabídla kromě 3D návštěvy různých galerií s průvodcem či bez něj také hudební koncerty. Na třech místech v Bogotě (konkrétně na obrazovkách Movistar Areny, v parku Bicentenario a v galerii San Diego) se představilo dílo Bez nebe (Sin Cielo) s hlubokým enviromentálním poselstvím, tvorba čestného hosta veletrhu, umělkyně Clemencie Echeverri.

Také další každoroční veletrh Feria del Millón zareagoval na současnou situaci a v průběhu deseti dní (od 8. do 18. října) umožnil na svém webovém portálu zcela zdarma poznat talent 71 začínajících umělců, kteří byli pečlivě vybráni komisí z více než tisícovky uchazečů. Tradičně se jedná o tvůrce, kteří zatím nejsou zastoupeni žádnou oficiální institucí a nemají tak možnost nabídnout svou práci potenciálním kupcům. Doprovodný program přinesl výstavu fotografií, debaty a další ukázky audiovizuálních prací spojených s ne příliš frekventovanými místy hlavního města.

Ani ten vůbec nejvýznamnější kolumbijský umělecký veletrh známý pod zkratkou ARTBO nezůstává pozadu. Již dříve, od 29. července do 29. srpna, proběhl speciální virtuální program ARTBO|Fin de Semana, který přinesl virtuální prohlídky a doprovodné aktivity v rámci více než 60 výstavních prostor včetně galerií, muzeí či nadací jak v Bogotě, tak v městech Cali, Medellín, Pereira, Barranquilla a Cartagena. Konala se série konferencí zabývajících se moderním uměním, prostor byl vyhrazen také vztahu mezi uměním a gastronomií či digitální aukci přibližně 80 uměleckých děl.

Letošní umělecká přehlídka v Bogotě pak vyvrcholí na přelomu října a listopadu, konkrétně od 27. října do 1. listopadu, kdy se uskuteční hlavní část veletrhu ARTBO|Temporada s cílem podpořit prodej a přispět tak k reaktivaci trhu s výtvarným uměním. Důraz je proto kladen převážně na národní galerie a to jak v rámci digitálního prostoru, tak fyzických prohlídek, které se budou řídit přísnými epidemiologickými nařízeními, včetně dodržování sociálního odstupu.

Na milovníky umění čeká více než 30 kolumbijských galerií, které nabídnou více než 300 děl. Pořadatelé vytvořili novou digitální platformu, která usnadňuje vyhledávání děl podle ceny, techniky, galerie či klíčového slova. K dispozici bude také série audioprůvodců, kteří zorientují návštěvníky při prohlídce virtuálních prostor účastnících se na tomto projektu. Celá platforma bude fungovat až do konce listopadu.

Mezi galeriemi vyniká například Casa Hoffmann, která se sice galerií stala teprve nedávno, ale za celou svou historii nezávislého prostoru se zaměřila na průkopnické kurátorské projekty a na výzkum. Za zmínku stojí také Casas Riegner, galerie s dlouhou trajektorií a mezinárodním uznáním, která přináší novou kolektivní ukázku tvorby nazvanou Viewing room s díly několika generací umělců, jako je César González, Leyla Cárdenas, Antonio Caro, Liliana Porter, Álex Rodríguez, Bernardo Ortiz a další. Tradiční galerie El Museo uvádí výstavy umělců jménem Gonzalo Fuenmayor, Jorge Cabieses a Rubén Rodrigo; galerie La Cometa zase představí díla ze svých dvou aktuálních výstav – Nadira Figueroy v Bogotě a Alejandra Sáncheze v Medellínu.

Pod taktovkou nezávislé kurátorky jménem Luiza Teixeira de Freitas nabídne sekce Fórum setkání sběratelů umění, debaty o sběratelství a vůbec poprvé i obchodní jednání mezi uměleckými poradci a galeriemi. Prostor nazvaný Studio zve širokou veřejnost, aby se dozvěděla více o historii kolumbijského a latinskoamerického umění od konce 20. století po současnost. Tato sekce, dříve Referentes, obecně přibližuje díla umělců, která rozbila stará paradigmata a stala se ikonami pro moderní umělecký svět. Důraz je letos kladen na témata spojená se sociálními protesty, videouměním a performance. Konverzací se zúčastní například Julia Buenaventura a Mario Opazo, kteří přiblíží své názory na kolektivní tvorbu, grafiku a performance v Kolumbii a jejich vztah k textu či grafickému designu.

V digitálním formátu budou k vidění i díla nové generace kolumbijských umělců. Sekce Artecámara dlouhodobě podporuje mladé talenty a usnadňuje jim zviditelnění na trhu s uměním. Letos sekci povedou tři kurátoři, kteří sehráli významnou roli v rozvoji kultury a umění v zemi. Jedná se o vrchního kurátora Muzea moderního umění v Medellínu Emiliana Valdése, kurátorku věnující se také výzkumu Ericku Flórez a umělkyni, profesorku a kurátorku Carmen Gil.

Zájemci z řad široké veřejnosti se mohou zúčastnit i akademického programu. Proběhnou čtyři workshopy zaměřené na témata jako prostory pro umění, sběratelství, úloha umění, kreativní procesy v době karantény či úloha sociálních sítí. Workshopy jsou přístupné zdarma, ale je potřeba se předem na stránkách veletrhu zaregistrovat.

I letošní ročník ARTBO, i když v nové netradiční podobě, se opět snaží zejména posílit vztah mezi nabídkou a poptávkou na trhu umění, podpořit aktivity, které usnadní vytvoření nových kontaktů a komercializaci mezi místními agenty, domácími i zahraničními experty z řad veřejnosti, ale také laiky. Veletrh pořádá Obchodní komora Bogoty.

Podrobné informace naleznete na oficiální stránce akce: www.artbo.co.

Další zdroje: Bogota.gov.co, RevistaArcadia.com, ElTiempo.com. Foto 1, foto 2, foto 3, foto 4.

Poznejte dílo kolumbijského umělce, takový byl Enrique Grau

V prosinci letošního roku si Kolumbie připomene 100 let od narození jednoho ze svých nejvýznamnějších umělců, kterým je Enrique Grau. Již v průběhu roku se však pořádala a pořádá řada vzpomínkových akcí na jeho počest.

Na počátku roku Výstavní sál Cafam v Bogotě slavnostně zahájil výstavu nazvanou Grau 100 let živého obrazu. Výstava se zaměřila na rozsáhlou sbírku María Mulatas, jejímž autorem je právě Grau. María Mulata (nebo také mariamulata) je kolumbijský lidový název pro černého opeřence Quiscalus mexicanus z rodu Icteridae, který hnízdí v teplých oblastech střední části amerického kontinentu, od Spojených států až po pobřeží Kolumbie a severního Peru. V některých zemích je znám také jako quiscal nebo zanate.

Od 16. července pak mají všichni zájemci možnost prohlédnout si ukázku neuvěřitelné rozmanitosti autorova díla aspoň virtuálně (zde). K vidění jsou sochy různých velikostí, obrazy, na kterých se zdá, že jsou černí ptáci v pohybu a jiné, kde jakoby svůj pohled upřeli na návštěvníka. Na některých obrazech jsou ústředními postavami muži a ženy, kteří leží nebo si hrají na pláži, ale na okrajích plátna nechybí tmavá přítomnost uvedeného ptactva. V průběhu prohlídky kamera na chvíli zastaví u několika hlavních děl celé výstavy a diváci získají dodatečné informace. Vychází také vzpomínková kniha o tomto umělci, která přibližuje zejména lidskou stránku mistra.

Enrique Grau se sice narodil 18. prosince 1920 v hlavním městě Panamy, národnost měl ale kolumbijskou. Pár dní po porodu se také rodina přemístila do Kartageny na pobřeží Karibiku, kde žili do okamžiku, než emigrovali do New Yorku. Enrique byl především samouk, inspirovaný velkými mistry jako El Greco či Rembrandt, kdy kopíroval jejich díla, ale také maloval portréty filmových hvězd, rodiny a těch nejbližších. Díky těmto dílům obdržel ocenění v nově vytvořeném Národním salónu umělců Kolumbie, které mu přineslo stipendium pro studium v zahraničí. Grau si vybral New York, kde studoval na Art Students League a později, v roce 1956, odcestoval do Itálie, kde se naučil nové techniky v umělecké akademii ve Florencii. Následně se vrátil do Kolumbie. V této zemi také 1. dubna 2004 ve věku 83 let zemřel.

Někteří odborníci říkají, že mluvit o Grauovi znamená mluvit o revoluci v kolumbijském umění. Často ho popisují jako všestranného umělce, protože byl nejen malířem a sochařem, ale také scénografem a filmovým kritikem. Jeho rozličné umělecké tváře se ale vzájemně sjednocují, jeho díla (zejména ta pozdější) mají jasný expresionistický a abstraktní charakter a silný potenciál pro figurativní kompozici. Scenérie na jeho obrazech a expresivita figur odrážejí prvky divadla, protože je přítomna akce, tenze, život.

Nicméně v jeho prvních dílech se odráží spíš impresionistický vliv a významný figurativní charakter. Po jeho pobytu ve Florencii pak jeho obrazy získaly abstraktní a geometrické rysy, ovlivněné kubismem Pabla Picassa. Počátkem 60. let se ve své práci již zaměřuje na realismus, získává větší váhu jeho zájem o lidskou postavu a okolí a projevuje se jeho vášeň pro objem, zakulacené a konkrétní tvary. Grau se vyznačoval také talentem pro kresbu tužkou, pastelem, perem či uhlem.

V posledních letech se věnoval, mimo jiné, výzkumu tropické fauny a flóry, která se odráží v jeho cyklu Malá cesta barona Von Humboldta, kde se objevují figury amazónských ropuch, tropických hadů či hmyzu. Enrique Grau za svůj život uspořádal 80 individuálních výstav a účastnil se na 190 výstav kolektivních.

Již přibližně 13 let funguje muzeum Casa Grau ve čtvrti Chicó v Bogotě, kde umělec pobýval posledních 20 let svého života. V tomto uměleckém prostoru je vystavena velká část jeho malířských i sochařských děl, ale také práce jiných uznávaných národních i zahraničních umělců. Naleznete zde i umělcův pokoj s dobovým nábytkem, nebo příjemnou knihovnu, která se občas pronajímá ke kulturním i obchodním setkáním, jindy zase slouží jako filmotéka. Zároveň se zde pořádá řada kulturních aktivit, videokoncerty, besedy, konference i kurzy, a prostor dostávají i mladí umělci.

Zdroje: RevistaArcadia.com, DiarioAdn.co. Foto 1, foto 2, foto 3.