kultura

Kolumbie jako čestný host Festivalu Ibérica

Festival iberoamerických kultur Ibérica probíhá od 19. do 29. srpna v Brně, Praze a Čechách pod Kosířem. Návštěvníci se mohou těšit, mimo jiné, i na atmosféru vášnivé hudby Jižní Ameriky.

Čestným hostem festivalu je letos Kolumbie, jejíž kultura se otiskne nejen v přehlídce hispánské kinematografie v kině Art, kde se filmoví fanoušci dočkají hned pěti kolumbijských filmů, ale také v dramaturgii hudebních vystoupení.

Jedním ze zástupců kolumbijské kultury je kolumbijsko-rakouské duo Das Kollektiv, které jedinečným způsobem mísí zvuk akordeonu a flétny. Z Kolumbie pochází i autorská dvojice Mantilla-Chaparro, jejíž uměleckou instalaci Unibirds inspirovanou nesmírnou biodiverzitou Kolumbie bude možné zhlédnout po celou dobu konání festivalu v Alfa pasáži.

Protagonisty galakoncertu, který se uskuteční v pátek 20. srpna v prostorách brněnského hradu Špilberk, budou nejlepší umělci současné flamenkové scény v čele s tanečnicí Marií Moreno. Tato vycházející hvězda flamenka tančí stejně, jako dýchá. Tanec je pro ni tak přirozený, že i ty nejnáročnější sekvence vypadají v jejím podání snadně a přirozeně.

María totiž tancem žije od dětských střevíčků, již v osmi letech ji přijali na Taneční konzervatoři v rodném Cádizu. Od té doby procestovala několik kontinentů a získala mnohá ocenění. V Česku však vystoupí poprvé, a to se svým nejnovějším projektem Recreo (Hra).

Celý program naleznete na stránkách festivalu: iberica.cz.

Další zdroje: Facebook.com/Festival.Iberica, Novinky.cz.

Bogotský festival jazzu se přesunul do virtuálního prostředí

V letošním roce slaví známý festival Jazz do parku (Jazz al Parque) již 25 let. Kvůli přetrvávající koronavirové pandemii se však oslavy přemístily z parku do virtuálního světa. Akce nazvaná Jazz mutante, pořádaná místním institutem umění, provází zájemce historií této bogotské kulturní události a ukazuje její vliv na rozvoj jazzu nejen v Kolumbii, ale i v celé Latinské Americe. Tento projekt tak nabízí široké veřejnosti jedinečné zážitky a zároveň je hudebním nástrojem a prostorem vzpomínek, který má přispět k dalšímu rozvoji tvorby a výzkumu tohoto hudebního žánru.

Od svého vzniku se stal festival významnou platformou pro podporu a propagaci nových i zavedených jazzových projektů města. Současný projekt v digitální podobě umožňuje poznat více do hloubky historii žánru, jeho vliv i rozvoj hudebního jazyka, který se neustále mění a vyvíjí. Na stránce festivalu (zde) naleznete zajímavý multimediální obsah, který si všichni mohou vychutnat přímo z pohodlí domova a to zcela zdarma.

Nabídka zahrnuje například audiovizuální cyklus, který má 4 kapitoly dlouhé osm minut. Ty přináší podrobnosti o tvůrčí kariéře zpěvačky Giny Savino, klavíristy Nicoláse Ospiny, hudební skupiny Mula a flétnistky Any Maríe Oramas. Cyklus chce poukázat na to, že jazz je přirozeným nástrojem integrace s jinými hudebními jazyky. Na stránce najdete take sérii podcastů, vytvořenou ve spolupráci s rádiem Caracol. Jednotlivé díly seznamují s historií celého festivalu, který zobrazují nejen jako vitrínu pro propagaci jazzu, ale také jako událost schopnou měnit životy a být motorem pro kolektivní i individuální iniciativy různého typu. Můžete si poslechnout životní příběhy osobností, které se podílely na přeměně národního jazzu, o roli ženských zpěvaček na festivalu, nebo poznat kompletní hudební dráhu skupiny Big Band Bogotá.

Hudební kompilace nazvaná 25 let v 25 tématech, která je k dispozici na platformě Spotify, představuje repertoár regionálních projektů podílejících se na čtvrt století trvajícím festivalu. Jde, mimo jiné, o umělce a skupiny jako Ricardo Gallo Cuarteto, Antonio Arnedo, Oscar Acevedo, Gina Savino, Nowhere Jazz Quintet, Edy Martínez, Juan Andrés Ospina, Lucía Pulido a Zaperoco.

Soubor deseti partitur Big Band Bogotá pak přináší podrobnosti o dráze této důležité kreativní laboratoře, která sdružuje řadu nejvýznamnějších skladatelů, hudebních aranžérů a interpretů jazzové scény Bogoty. Jedná se zároveň o zajímavou pomůcku pro domácí i zahraniční hudebníky a výzkumníky, kteří tak získávají přístup k dílům jako je El Puente od Antonia Arnedy, k symfonii Sinfonía Municipal IV od Edsona Velandii nebo skladbě Baila con el viento od Juana Sebastiána Monsalveho.

V neposlední řadě je pro zájemce připravena digitální kniha, díky níž můžete poznat historii festivalu a jeho vývoj prostřednictvím článků, kronik, archívu fotografií, rozhovorů, psaných textů, kulturních kritik, literatury, hudebních výzkumů i muzikologie. Čtenářům tak poskytuje všestranný zážitek a interdisciplinární pohled na jazzovou scénu v hlavním kolumbijském městě i celé zemi.

Podrobné informace naleznete na stránce festivalu: jazzalparque.gov.co.

Další zdroje: ElNuevoSiglo.com. Foto 1, foto 2 – 3.

Kolumbie slaví měsíc afrického dědictví

Květen tradičně patří kultuře potomků afrických otroků na kolumbijském území. Dne 21. května 1851 byl totiž podepsán dekret, který definitivně ukončil otroctví v zemi. Místní Ministerstvo kultury proto i letos připravilo zajímavý program, který má navzdory probíhající pandemii koronaviru a neutichajícím sociálním protestům připomenout odkaz potomků Afričanů v Kolumbii, jejich tradice, zvyky, ale také historii, boje za svá práva, aktuální problémy a realitu, ve které dnes tyto komunity žijí. Akce mají poukázat i na přínos afrokolumbijské populace při utváření kolumbijského národa a podpořit ocenění kulturní rozmanitosti země.

Vzhledem k situaci se tak jako loni kulturní nabídka přesunula do digitálního a rádiového prostoru. Nechybí hudba, audiovizuální umění, poezie ani tanec. Spuštěn bude také program Rok svobody v souvislosti s uplynutím 170 let od již dříve zmíněného zrušení otroctví. Odstartuje právě v pátek 21. května hudebním vystoupením přenášeným přes sociální sítě i televizí. Skupina Palenquera Monasita Ri Palenge zazpívá národní hymnu v jazyce komunity palenqueros. A soubor Opera Maafá, spadající pod hudební školu univerzity Univalle, zahraje volnou verzi o cestě, kterou popisuje známý afrokolumbijský spisovatel Manuel Zapata Olivella ve svém nejslavnějším románu Changó, El gran putas. Významný jayzkovědný institut Caro y Cuervo pak v pátek 21. května pořádá čtenářský klub nazvaný Tři afrokolumbijští básníci, kterými jsou Jorge Artel, Calendario Obeso a právě Manuel Zapata Olivella.

Na sociálních sítích dostanou prostor audiovizuální a zvukové práce, platforma Retina Latina pak nabídne speciální filmový program. Prvním z uvedených snímků je dokument Matachindé z roku 2014, který vypráví o vesničce Juntas de Yurumanguí v kraji Chocó. Právě tam se každoročně slaví velikonoční svatý týden daleko od náboženských autorit a tedy netradičně, s autonomií v náboženských praktikách. Divadlo Teatro Colón přináší na konci měsíce rappový koncert na oslavu 10 let existence hudební skupiny Kombilesa Mi, která spojuje městský rap s tradičními africkými rytmy a jazykem komunity palenqueros. K afro komunitám v zemi neodmyslitelně patří také tanec. Dne 28. května bude zahájen vzdělávací kurz s etnoedukativním zaměřením, určený pro kraje s největší přítomností afrokolumbijských komunit. Jedná se o kraje Údolí Caucy, Caquetá, Nariňo, Guaviare a Bolívar.

Na speciální kulturní slavnosti pak pozývají všechny zájemce obyvatelé vesničky San Basilio de Palenque. Právě tam, na úpatí pohoří Montes de María v kraji Bolívar na severu země, můžete poznat jedinečnou kulturu a tradice potomků původních afrických otroků. Ostaně výraz palenque původně označoval opevněné komunity založené uprchlými otroky v průběhu 16. a 17. století. Otroci v tamějších pralesích a mokřadech našli ideální útočiště před svými pronásledovateli. Dodnes se zachovalo pouze San Basilio, představující první svobodné městečko v Latinské Americe. Místo bylo dlouho izolované, proto nyní podává o to lepší svědectví o africkém kulturním bohatství na kontinentu. Tento kulturní prostor dokonce tvoří součást nehmotného dědictví lidstva pod záštitou Unesco.

V rámci slavností mohou návštěvníci poznat pradávné tradice a zvyky, typická jídla a sladkosti, kulturní vyjádření, umělecké předměty, afro doplňky, ale třeba také tradiční medicínu, afro účesy, copánky a další symboly krásy. Již před pár měsíci navíc místní zahájili strategii nazvanou Objev Palenque, kdy se zaměřili na propagaci své kultury i digitální formou. V pátek 21. května se na Youtube bude v přímém přenosu vařit, o týden později se zájemci mohou naučit zaplétat copánky a následující den se zapojit do debaty o etnickém a komunitárním cestovním ruchu v oblasti. Účast na těchto akcích je zdarma, jen je potřeba se předem zaregistrovat (zde).

Organizátoři připomínkových akcí zároveň vyzývají státní i nevládní organizace a instituce, ale také širokou veřejnost, aby se zapojili do spoluvytváření těchto prostorů pro reflexi a debaty o přínosu Afrokolumbijců. Oficiálně byla kulturní rozmanitost v Kolumbii uznána v rámci současné Ústavy, která vstoupila v platnost v roce 1991. Od roku 2001 se pravidelně slaví Národní den afrokolumbijské populace a od roku 2011 i měsíc afrického dědictví.

Zdroje: MundoNoticias.com.co, ElUniversal.com.co. Foto 1, foto 2, foto 3.

Vychází knižní rozhovor s Eliškou Krausovou

Přímočarost a ostrovtip. Eliška Krausová-Chaves konkuruje osobitým stylem humoru, vypravěčským talentem i životním nadhledem svým slavným bratrům.

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ tak charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves, mimo jiné zakladatelka Asochecy, se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. Kniha, kterou vydává nakladatelství Prostor, je v prodeji od středy 12. května.

V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují cestu Elišky od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla po okupaci Československa v roce 1968 zůstat, až po současnost. Vzpomíná například na otce, který přežil holokaus, své začátky v Kolumbii i setkání s Fidelem Castrem. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou či Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. A v Bogotě zažila bombové útoky.

Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem.

Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. V roce 1975 získala kolumbijské občanství, o to české přišla kvůli „nepovolenému opuštění země”. V Československu byla dokonce v roce 1977 odsouzena k trestu vězení kvůli neuposlechnutí úřední výzvy k návratu ze zahraničí. V Kolumbii díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku.

V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových, zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem, a nejmladším Janem.

„Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.

Vše, co se dočtete v této knize, jeho slova potvrzuje. Vyprávění nechybí typická „krausovská“ přímočarost a charakteristický humor, čtenář zároveň ocení krásný jazyk a styl, kterým se Eliška Krausová po tolika letech na jiné polokouli vyjadřuje. Text doprovází velké množství fotografií z rodinného archivu.

Zde se můžete začíst do ukázky z knihy.

Eliška Krausová-Chaves (4. 5. 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí tam byla navíc děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě – ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu.

Zdroje: Literarky.cz, Idnes.cz, Kosmas.cz.

Rozhovor s českou velvyslankyní při její návštěvě města Bucaramanga

Ve dnech 21. až 23. dubna zavítala velvyslankyně České republiky v Kolumbii, paní Kateřina Lukešová, na oficiální návštěvu Bucaramangy, hlavního města kraje Santander.

Místní deník zvaný Vanguardia následně zveřejnil podrobnosti o této návštěvě zaměřené na zviditelnění České republiky a posílení vzájemné spolupráce ve třech hlavních oblastech: kultura, technologická řešení v oblasti smart cities a technologie v oblasti vodohospodářství.

Jak připomíná deník Vanguardia, Kateřina Lukešová pochází z Prahy, které se přezdívá zlaté město. Bucaramanga má ale také své přezdívky, říká se jí hezké město nebo město parků. Paní velvyslankyně byla ve městě poprvé. Česká republika, která navázala diplomatické vztahy s Kolumbií v roce 1993, má však v Bucaramanze od roku 2012 honorární konzulát. V posledních letech se navíc vzájemný vztah obou zemí prohloubil prostřednictvím projektů mezinárodní spolupráce.

Při své návštěvě navázala paní velvyslankyně zajímavé vztahy se zastupiteli města. Přesněji řečeno, navštívila město, aby podpořila výměnu znalostí, zkušeností a technologií, které jsou, dle jejich slov, „nezbytné pro posílení oblastí jako je kultura, smart cities, ochrana vodních zdrojů a mobilita, mimo jiných aspektů.“

Paní velvyslankyně také poznala kulturní ikony města jako je divadlo Teatro Santander či kulturní instituce Casa de Cultura a Centro Cultural del Oriente Colombiano. Ohromila ji dále přírodní oblast Páramo de Santurbán. Ostatně sama požádala o prohlídku tohoto jedinečného ekosytému, který označila za „vodní zdroj pro přežití více než 2,2 miliónů lidí, kteří obývají různá městečka kraje Santander.“

Podle deníku má přítomnost české diplomatky ve městě zásadní význam, protože se očekává uzavření důležitých dohod o spolupráci ve třech již zmíněných oblastech. O těchto i jiných tématech hovořila paní velvyslankyně v rozhovoru ve španělštině, který si můžete poslechnout na následujícím odkazu zde. Takto rozhovor shrnuli v textu článku na stránce deníku Vanguardia.

1. KULTURA

Praha, Vaše rodné město, je opravdovou kulturní ikonou Evropy, ostatně byla institucí UNESCO prohlášena za světové dědictví. Nachází se tam významné památky jako orloj, Prašná brána, Staroměstské náměstí, slavný Karlův most. Co se snaží v kulturní oblasti najít Vaše země ve městě jako je Bucaramanga? „Víme, že Bucaramanga je velmi kulturní město a navzdory tomu, že v posledním roce byla kulturní agenda kvůli pandemii pozastavena, zdá se nám atraktivní, například, poznat, jak probíhala rekonstrukce historického divadla Teatro Santander. Také jsme přijeli slavnostně otevřít Náměstí vlajek (Plaza de las Banderas) kulturního domu Casa ‘Custodio García Rovira’, kde aktuálně visí vlajky zemí, které mají v hezkém městě své konzuláty, mezi nimi i má země, Česká republika. Zároveň jsme si připomněli výbornou kulturní práci, kterou realizuje kulturní centrum Centro Cultural del Oriente Colombiano a místní kulturní institut Instituto Municipal de Cultura de la Alcaldía. Tyto instituce i přes provozní omezení, která přinesla sanitární krize, neustaly ve své práci a nadále školí a podporují umělce, zejména mládež ze školy umění Escuela Municipal de Artes y Oficios.“

Vy jste absolventkou Filozofické fakulty jedné z nejstarších a nejprestižnějších vysokých škol ve střední a východní Evropě: Univerzity Karlovy. Co mohou očekávat studenti našeho města od dohod s Vaší zemí v oblasti vzdělání? „Víme, že Bucaramanga je také velmi akademicky orientované město, proto mohou mladí lidé očekávat velkou podporu našich univerzit s ohledem na stipendia a výzkum. Budeme pracovat jak ve vzdělávací, tak technologické oblasti. Jakmile přejde pandemie, bude možné specifikovat aktivity, které více propojí naše země a umožní obyvatelům kraje Santander využít výhod těchto dohod, stejně jako vést důležitá kulturní vyjádření, jak v mé zemi, tak tady.“

2. SMART CITY

Velký technologický rozvoj Vaší země spojený s tzv. smart cities, neboli inteligentními městy, přinesl řadu projektů týkajících se energetiky a informačních technologií. Například Praha má projekty zaměřené na dopravu, cestovní ruch a přenos dat. Vidíte jako reálné, že město jako Bucaramanga může pokročit v tomto typu technologií stejně jako Česká republika? „Samozřejmě, že je to možné. Rozvoj digitálních nástrojů, které přispívají k vytvoření inteligentních měst, je světová tendence, jejímž cílem je využít technologie ke zlepšení městských služeb a životního prostředí, a tímto způsobem nabídnout lepší kvalitu života svým obyvatelům. Inovace, zkušenosti, tvorba a využití vědeckých technologických znalostí tvoří pevné základy pro růst a úspěšný ekonomický výkon firem a samozřejmě také měst; myslím si, že Bucaramanga nemá proč být tomuto vzdálena. Je potřeba pochopit, že například cesty a veřejná prostranství nejsou určené pro automobily, které znečišťují, ale k tomu, aby si jich užili kolemjdoucí.“

V tomto duchu radnice města uskutečnila veké investice do cyklostezek. Nicméně nedostatek občanské kultury a v jiných případech i špatný plán těchto úseků zamezili rozvoji dané iniciativy. Co se můžeme naučit my obyvatelé Bucaramangy ze zkušeností získaných v České republice? „Trvám na tom říct obyvatelům inteligentních měst, že ulice by měly být příjemnými místy, že je nutné přijmout jiné způsoby dopravy, které neznečistí vzduch. Infrastruktura pro cyklisty je určitým symbolem k udržitelné mobilitě a lepší kvalitě života pro všechny; ale toto nefunguje, pokud obyvatel nerozumí hodnotě těchto úseků. Moje výzva tak směřuje k respektování těchto prostorů.“

3. OCHRANA VODNÍCH ZDROJŮ

Odborníci tvrdí, že polovina obyvatel České republiky by mohla trpět nedostatkem vody v důsledku klimatické změny, a upozorňují na to, že by to mohlo způsobit dramatický problém pro zdroje Vaší země. Zmiňuji to proto, že jste přijela do Bucaramangy také s cílem pokročit v agendě mezinárodní technické spolupráce, především v oblasti ochrany zdrojů pitné vody. Co se může naučit Česká republika od Bucaramangy v této problematice? „Přesně řečeno, přijeli jsme zblízka poznat plány ochrany, které místní vodárny Acueducto Metropolitano realizují v 12 tisících 300 hektarech v okolí vodních zdrojů. Má země považuje výměnu znalostí, zkušeností a technologií za nesmírně důležitou pro posílení oblastí jako je životní prostředí. Je nezbytné, aby si všichni byli vědomi toho, že je důležité pokračovat s touto prací ochrany každého z rozličných ekosystémů a vodních zdrojů kraje Santander.“

V průběhu druhého dne Vaší návštěvy jste zavítala na tato vodárnami chráněná území v ekosystému Páramo de Santurbán a potoku La Honda, stejně jako v lesích Bosque Alto Andino. Řeknu Vám, že v našem kraji úloha komunity a sociálních organizací v ochraně tohoto párama byla neotřesitelná, jsou rozhodnuti zajistit jeho zachování. Jaký je Váš názor na tento ekosystém? „Jedná se o magická místa, kde se rodí život. Měla jsem příležitost mluvit se starostou Bucaramangy, který má jasno v tom, že je důležité páramo chránit. Tleskám občanské společnosti, že se za tímto účelem spojila. Párama jsou nepostradatelnou součástí cyklu vody a v případě párama Santurbán jde o strategickou rezervu pro zachování sladkvodního zdroje vody tohoto kraje i Kolumbie. Nemůžete přestat být ostražití, protože voda je život. Mějte na paměti, že to, co se stane s tímto posvátným místem, se stane precedensem pro zemi i celý svět.“

PROFIL
Jméno: Kateřina Lukešová
Datum narození: 11. července 1957.
Věk: Brzy oslaví 64. narozeniny.
Místo narození: Praha, Česká republika.
Rodinný stav: Vdaná.
Aktuální pozice: Velvyslankyně České republiky, od září 2019.
Studium: Je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze; magisterský titul v českém, francouzském a španělském jazyce a literatuře; a Ph.D. v oboru Románská filologie, na stejné univerzitě.
Jazyky, které ovládá: Francouzština, angličtina, španělština, ruština, italština a samozřejmě čeština.
Předešlé pozice: Mezi léty 1981 a 1994 vyučovala dějiny divadla a literatury na Pražské Akademii výtvarných umění. V letech 1995 a 1996 byla zástupkyní ředitele Odboru států západní Evropy. Mezi roky 2011 a 2014 byla ředitelkou Diplomatického protokolu a ředitelkou Odboru amerických států.
Dále působila jako ministerská poradkyně a zástupkyně vedoucího mise ČR v Paříži. Zastávala také další diplomatické funkce, konkrétně, byla Velvyslankyní ČR v Belgickém království, Lucemburském velkovévodství, Španělském království a Andorském knížectví.
Je nositelkou lucemburského vyznamenání Grand-Croixdu Mérite.
Zdroje: Vanguardia.com, Mzv.cz/bogotaFoto 1 – 3, foto 4, foto 5.

Slaví se Den španělského jazyka

Duben je měsícem španělského jazyka. Konkrétně 23. dubna si od roku 2010 Organizace spojených národů a hispánský svět oficiálně tento jazyk připomínají. Toto datum totiž odpovídá dnu úmrtí jednoho z nejznámějších španělských spisovatelů Miguela de Cervantese, autora románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. V kulturních a jazykových institucích různých zemí se tak pořádají rozličné akce s literární a jazykovou tématikou.

I Google letos připomíná den španělštiny a to doodlem odkazujícím na typické písmenko španělské abecedy “ñ”, které má jako jediné původ přímo ve Španělsku. Proto je eñe zároveň i symbolem hispánského dědictví a identity. Tvůrcem doodlu je umělec Min, pracující v Barceloně, který se inspiroval geometrickými tvary a barvami vlajek hispánských zemí.

Toto písmenko se však poprvé objevilo ve slovníku Španělské královské akademie (Real Academia Española, RAE) až v roce 1803, i když jeho původ spadá do období o téměř tisíc let dříve. V latině však ani “ñ” ani odpovídající zvuk neexistovali. Ikonické písmenko vzniklo ve středověku, když se z latiny začaly vyčleňovat románské jazyky, tedy kastilština, francouzština a italština. Tehdy se objevil nasální zvuk, u kterého se při vyslovení hřbet jazyka opírá o patro a který je známý jako eñe.

Tím, že nic takového latinská abeceda neznala, museli tehdejší písaři najít způsob, jak tento zvuk zobrazit v textech románských jazyků. Od 9. století tak opisovači začali přepisovat daný zvuk ve třech různých variantách. V jednom textu se přitom mohly objevit všechny tři možnosti (tj. nn, gn a ni), protože neexistovala žádná ucelená pravidla. Ti, kteří užívali zdvojené “n” postupně začali tuto formu zkracovat tak, že ponechali jen jedno “n” a nad něj udělali čárku, vlnovku charakteristickou pro dnešní podobu písmene.

Ve 13. století v rámci ortografické reformy krále Alfonse X. Kastilského, zvaného též Moudrý nebo Učený, byla zvolená právě možnost “ñ” jako ta nejvhodnější. V průběhu 14. století se užívání tohoto písmene rozšířilo v praxi a Antonio de Nebrija ho zahrnul i do první gramatiky kastilštiny z roku 1492. Ve španělštině se tak používá “ñ”, ale italština a francouzština zvolily variantu “gn” (Espagne, Spagna), portugalština “nh” (Espanha) a katalánština “ny” (Espanya).

Písmenko “ñ” (a odpovídající zvuk) používají také galijština a asturština, v Latinské Americe pak i řada indiánských jazyků jako je mixteco, zapoteco, otomí, quechua, aymara, guaraní nebo mapuche. Mnoho těchto jazyků totiž nedisponovalo psanou podobou v době, kdy v 16. století vstoupili na kontinent Španělé. Proto ty jazyky, které měly obdobný zvuk, převzaly španělské písmeno. Respektive, systémy písma těchto jazyků byly často implementovány právě lingvisty ze Španělského království.

Španělština je jedním z nejrozšířenějších jazyků na světě. Podle údajů Institutu Cervantes z letošního roku má španělštinu jako rodný jazyk 472 miliónů lidí, což z ní dělá druhý nejčastější mateřský jazyk, hned po mandarínské čínštině. Písmenko “ñ” se přitom nachází ve více než 17700 španělských slovech.  I přesto se v digitální éře potýká s problémy. Na počátku devadesátých let minulého století chtěly dokonce některé evropské státy prosadit prodej klávesnic bez tohoto písmena. Tato iniciativa však byla kategoricky odmítnuta řadou politiků i intelektuálů, včetně známého kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze.

V Kolumbii pak při příležitosti letošní oslavy Dne jazyka vyšlo třetí vydání slovníku obyvatel Bogoty. Spisovatel Andrés Ospina pracoval 12 let na sbírce slov a výrazů, která odráží kreativitu a důvtip místních. Nově je navíc obohacena i o výrazy používané u specifických populačních skupin jako jsou vězni, mladí lidé žijící na ulici, nebo uživatelé sociálních sítí. V knize nazvané Bogotálogo se navíc objevují fotografie, které ukazují, jak se změnil každodenní život v kolumbijském hlavním městě v průběhu let, dále také různé lingvistické hry a aktivity. Publikace je k dostání v místních knihkupectvích, ale dostupná je i v digitálním formátu na webové stránce idpc.gov.co.

Zdroje: Bbc.com, CnnEspanol.cnn.com, Semana.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

V Medellínu oficiálně začíná Boterův rok

Pandemie v Kolumbii pokračuje i v dubnu. Situace se navíc v řadě míst země zhoršuje, nařízení se opět mnohde zpřísňují a kulturní život je tak v celé zemi značně omezen. Ani tyto podmínky však nezabránily vyhlášení roku 2021 za Rok Botera, tedy rok věnovaný jedinečnému talentu a umění mistra Fernanda Botera. Tento, podle mnohých, nejdůležitější malíř a sochař v historii Kolumbie pochází z kraje Antioquia. A právě v Medellínu, hlavním městě tohoto kraje, vzdává od dubna kulturní a umělecká agenda města poctu Boterovu dílu.

Celý projekt přitom zahrnuje několik aspektů. Na jedné straně jde o snahu ocenit místní talenty světa umění. Zároveň se mistr Botero pomalu blíží devadesátinám (za pár dní oslaví 89 let) a zástupci města cítí, že mu dluží velké poděkování a uznání za vše, co pro město Medellín udělal, ať už se jedná o jeho díla, ale také dary, finance a schopnosti. Botero vždy město podporoval, takže je nejvyšší čas umělci jeho přínos nějak oplatit.

V průběhu roku proto všechny velké události kulturního kalendáře, jako je Veletrh květin či knižní veletrh Fiesta del Libro y Altavoz, budou tematicky laděné právě ve spojitosti s Boterem. Organizátoři přitom spolupracovali i se samotným mistrem a to prostřednictvím jeho dcery Liny Botero de Zea, která celou iniciativu podpořila. Do projektu se zapojilo i Muzeum kraje Antioquia (Museo de Antioquia), které vlastní práva k reprodukci Boterových děl.

Program dále zahrnuje velké zrestaurování robustních a výrazných soch mistra, které se nachází na různých veřejných místech města, zejména však na Náměstí Botera a v Parku San Antonio. Cílem je restaurační práce pojmout jako školu, učebnu, kde lidé uvidí, jak práce pokračují. Některá díla mají přitom velmi hluboký význam. Například socha nazvaná Pedrito Botero je poctou vlastnímu synovi umělce, který v pouhých čtyřech letech zahynul při nehodě v Madridu. Tato událost Botera silně zasáhla a ovlivňuje ho doteď. V prvním roce po tomto neštěstí se ve svých malbách dokonce zaměřil čistě jen na ztvárnění svého syna.

Metro města Medellínu se zapojí do aktivit spojených převážně s výtvarnou tvorbou. Chystají se také křesty knih, promítání dokumentů, debaty, přednášky a další umělecké aktivity. V plánu je například dovézt cyklus obrazů s názvem Křížová cesta, vášeň Krista (Viacrucis, la pasión de Cristo) až do Bogoty a dalších regionů země. I když nebylo potvrzeno, že by sám Botero letos do města kvůli pandemii a jeho pokročilému věku zavítal, je připraven cyklus debat jeho přátel. Organizátoři zároveň věří, že nabitý program pomůže podpořit cestovní ruch ve městě zasaženém dlouhodobou pandemií covidu-19.

Fernando Botero se narodil 19. dubna 1932 v Medellínu. V době jeho mládí sice kariéra umělce nebyla považována zrovna za prestižní povolání, i přesto ho však rodiče v jeho vášni podpořili. Ještě jako adolescent se stal ilustrátorem literární přílohy medellínského deníku El Colombiano, ve svých 19 letech představil první samostatnou výstavu maleb v Galerii Leo Matiz v Bogotě. Krátce žil na severním kolumbijském pobřeží v městečku Tolú, kde vznikl obraz Naproti moře, oceněný v malířské soutěži.

Následně odcestoval do Evropy, kde krátce studoval na uměleckých akademiích v Madridu či Florencii, pobýval také v Barceloně či Paříži. Vzdělával se však převážně jako samouk. Cesty ho pak zavedly i do Mexika, New Yorku a Washingtonu. Po návratu do rodné země získal další ocenění a jeho umělecký styl se ustálil. Začal se zajímat také o sochařství, kterému se od roku 1975 věnoval naplno. V 90. letech mohli jeho díla obdivovat návštěvníci obrovských výstav v Paříži, New Yorku, Buenos Aires či Madridu.

Z prvního manželství má Botero dva syny a jednu dceru. Za jeho místy odměřeným výrazem v obličeji se skrývá výjimečná skromnost, lidskost i výborný smysl pro humor této jedinečné osobnosti kolumbijské kultury. Patří také k významným filantropům. Jedním z jeho nejvýznamnějších darů je například sbírka 208 děl (z nichž je u 123 autorem), která je vystavena v Boterově muzeu v centru Bogoty.

Proslavil se zejména svým osobitým stylem, který vyniká zvětšenými či deformovanými objemy postav i předmětů, jež na první pohled zaujmou kulatými tvary. Získal si proto pozitivní ohlasy i obdiv jak z řad kritiků, tak i od široké veřejnosti. Ve svých dílech často zpracovává sociální problematiku své země i jiných koutů světa, ale také lidská témata.

Zdroje: DiarioADN.co, Vanguardia.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

Antonio Caro – vzpomínka na kolumbijského umělce

Na konci března zemřel Antonio Caro, pionýr konceptuálního umění a jeden z nejvýznamnějších umělců Kolumbie. Sám umělec říkával, že za svůj úspěch vděčí jak náhodě, tak svému vrozenému novinářskému čichu. Uměl velmi dobře číst situace v zemi, rozuměl tomu, jak politika a ekonomika ovlivňují životy Kolumbijců. Byl si zároveň vědomý významu boje za práva indiánských komunit pro historii Kolumbie a také se snažil chránit přírodní bohatství země, kdy upozorňoval na rostoucí zájem o těžbu nerostných zdrojů.

Jako umělec tak dokázal poukázat na realitu takovou, jaká je, a dělal to skutečně mistrně. Kombinoval svou jedinečnou schopnost vidět vizuální potenciál ve slovech se svými znalostmi významu barev a svou schopností přenášet jednoduché a stručné zprávy. Ty opakoval znovu a znovu, aby se ujistil, že zůstaly zapsané v paměti diváka a stanou se součástí kolektivní paměti Kolumbie.

Ve svých dílech dokázal zachytit sociopolitické a kulturní procesy tak dobře, že jeho kousky při každé nové příležitosti nabývaly lehce odlišný tón v souvislosti s aktuálním kontextem. Jak sám Caro říkal, při kompozici děl vycházel z prvků, které většina Kolumbijců znala a byla schopná lehce identifikovat.

Jedním z příkladů je třeba jeho slavné dílo Colombia, v rámci kterého napsal jméno země typografií značky Coca-Cola. Inspirován umělci pop artu, jako byl Andy Warhol či Robert Indiana, použil styl slavných sodovek se záměrem mluvit o vtrhnutí zahraničních symbolů do domnělé národní identity.

V rámci své téměř padesát let dlouhé kariéry se proslavil také cyklem z roku 1978 nazvaným Vše je moc drahé, ve španělštině Todo está muy caro. Hraje si tak se svým příjmením a lidovým rčením a poukazuje na ekonomickou situaci v zemi prostřednictvím humoru. Odkazoval se také na hnutí boje za práva původních obyvatel, například tvorbou Pocta pro Manuela Quintína Lame z roku 1979.

Caro se snažil přimět publikum, aby analyzovalo a přemýšlelo o pravdách, které umělecky zobrazoval. Proto se tento rodák z Bogoty sám označoval spíše za kejklíře, než za tvůrce, jeho díla přesahovala svět umění. Ostatně, věnoval se textuálnímu a mnohorozměrnému umění, ale také performance a dílům zahrnujícím interakci s diváky. V rámci jeho konceptuální strategie tvoří základ již zmíněné opakování, které mělo posílit předávaný vzkaz a zároveň zdůraznit jeho význam. V jeho dílech se zrcadlí témata města, indiánských komunit, antropologie a podobně. S humorem a kritikou kombinuje sociální, politické i historické aspekty národní reality.

Antonio Caro se narodil v prosinci 1950 v hlavním kolumbijském městě. O umění se začal zajímat v 16 letech. Následně nastoupil na Kolumbijskou národní univerzitu jako student umění, ale studia nedokončil. Nicméně přiblížil se tím politickým hnutím a získal vlivného mentora jménem Bernado Salcedo. Ten uvedl Cara do umění založeného na textu na konci 60. let minulého století.

Jeho první dílo, vytvořené ze soli, bylo představené na výstavě v roce 1971 a patřilo k prvním svého typu v Kolumbii. Jednalo se o sochu hlavy bývalého presidenta Carlose Llerase Restrepa, uloženou ve skleněné nádobě, kterou v den inaugurace naplnil vodou. Dílo se tak rozpustilo a s ním i autorita a inteligence bývalé hlavy státu.

Velká část jeho tvorby je v současnosti vystavena v Muzeích Centrální banky, v galerii Casas Riegner, v Muzeu moderního umění Bogoty, muzeu Museo la Tertulia, Daros Latinoamérica a dalších. V roce 1998 obdržel prestižní Guggenheimovo stipendium, grant udělovaný těm, kteří předvedli výjimečnou schopnost tvořivého bádání, výjimečnou uměleckou kreativitu. Byl aktivní ještě i v minulém roce, kdy se zúčastnil projektu organizovaného Muzeem moderního umění Bogoty a deníkem El Tiempo, který vyzýval umělce zamyslet se nad pandemií. Caro reflektoval situaci například grafickým znázorněním toho, že v karanténě jsem Já s já (Yo con yo). Zemřel 29. března v bogotské nemocnici ve věku 70 let.

Zdroje: Semana.com, ElEspectador.com, Infobae.com. Foto 1, foto 2, foto 3.

Křest španělského překladu knihy Ivana Krause

Kolumbijští milovníci literatury si nově mohou pořídit španělský překlad knihy Kůň nežere okurkový salát (El caballo no come la ensalada de pepino) českého spisovatele, herce a loutkoherce Ivana Krause. Křest knihy proběhl ve čtvrtek 25. března v odpoledních hodinách v bogotském knihkupectví Santo y Seña.

Prostřednictvím streamingu Ivan Kraus pohovořil se zástupcem kolumbijského vydavatelství Rey Naranjo, Johnem Naranjem, ale také s překladatelkami své knihy, svou sestrou Eliškou Krausovou a Annou Oviedovou, která působí jako hospodářka na Velvyslanectví České republiky v Bogotě. Této příjemné akce se zúčastnili také další zástupci české ambasády v Kolumbii, včetně paní velvyslankyně Kateřiny Lukešové.

Ivan Kraus se narodil 1. března 1939 v Praze. Jako herec a autor působil v různých pražských malých a kabaretních divadlech. Mezi léty 1968 a 1990 žil v exilu. Od roku 1971 pracoval v Německu, později se přestěhoval do Francie, ale v průběhu let pobýval také ve spoustě dalších zemí. Později žil střídavě v Paříži a v Praze, ale nakonec se trvale usadil v České republice.

Kniha Kůň nežere okurkový salát z roku 1999 vypráví zážitky doktora filozofie, vracejícího se ze zahraničí poprvé do svobodné rodné země. Doktor s nadhledem a jistým překvapením sleduje počínání občanů v nové společenské situaci. Sleduje začátky svérázného podnikání na malém městě, vzájemné vztahy a pozoruhodnou realitu. Celá novela je spíše humorný popis pozorování, bez závěrečné pointy.

Španělský překlad knihy je k dostání například na stránkách kolumbijských nakladatelství Santo y Seña a Wilborada.

Pražské Jezulátko v Kolumbii

ASOCHECA připravila zajímavou publikaci ve španělštině o Pražském Jezulátku a cestách šíření jeho kultu v Kolumbii. Knížka je na prodej a v pdf formátu ji můžete nalézt také na naší webové stránce (když kliknete na následující fotografii).

Připravenu máme také virtuální prezentaci, která je k dispozici všem zájemcům zcela zdarma. Pro více informací nám prosím napište na email info@asocheca.org.