Poznejte dílo kolumbijského umělce Davida Manzura

Džentlmen národního umění, tak o Davidu Manzurovi, známém kolumbijském malíři, který patří mezi nejvýznamnější umělce země, hovoří místní média. V současné době může široká veřejnost poznat více než 60 jeho děl vytvořených od roku 1958 v muzeu moderního umění Bogoty, známého pod svou zkratkou MamBo. Výstava nazvaná Povolání malby tak vlastně představuje procházku životem tohoto jedinečného malíře, poetický dialog mezi koloniální tvorbou a jeho moderními díly. Tato oslava kariéry a života Manzura byla slavnostně zahájena na konci listopadu a potrvá až do 23. února příštího roku.

David Manzur má nyní již 90 let, žil v různých zemích a údajně nemá rád, když ho někdo oslovuje „mistře“. I přes svůj pokročilý věk je stále aktivní a výstavou tak zároveň připomíná již 70 let své umělecké kariéry. Nechybí ale ani zcelá nová tvorba jako je například polyptych, tedy malba rozdělená na několik částí, znázorňující tragickou událost v Bojayá v kraji Chocó. V roce 2002 tam v rámci ozbrojeného konfliktu výbuch zasáhnul místní kostel a zanechal 119 mrtvých a 98 zraněných osob. Dílo je složeno z pěti pláten velkého formátu a potvrzuje autorovu lásku k lidem a především k obyvatelům kraje Chocó afrického původu. Vroucí cit k tomuto etniku se přitom u Manzura zrodil již v dětství, když žil i se svou rodinou v Africe a vyrůstal tak v prostředí tamní kultury a rituálů.

Vůbec poprvé mohou návštěvníci shlédnout i další obrazy vytvořené speciálně pro tuto příležitost. Zároveň však výstava ukazuje i umělcovu dřívejší tvorbu, ke které patří třeba malby ze série Býci a další díla ze soukromých a veřejných sbírek. Ve svých obrazech pracoval Manzur zejména s figurativní malbou a speciální místo na jeho plátnech vždy zaujímali koně, ženy, zátiší, loutny či nádoby. Tento akademický umělec v průběhu své umělecké dráhy zkoumal vývoj tradiční malby v modernitě, byl ovlivněn malbou zlatého století i svým dlouhodobým vztahem k baroku. V jeho dílech je cítit přímý vliv klasických malířů jako byl Velásquez či Zurbaran, ale zároveň kombinuje toto tradiční umění s moderní malbou. Podle svých vlastních slov totiž historie umění poskytuje možnost převzít to, co možná chybělo dřívějším velikánům, a učinit tak krok k současnosti. Navíc vyzdvihuje, že malba je dnes prostředkem schopným vyjádřit nejistotu naší éry.

David Manzur se narodil v roce 1929 v kraji Caldas, regionu kávy. Po dětství v Africe strávil také řadu let v internátech ve Španělsku, kde se setkal mimo jiné i s uměním flamenco, které mu, jak sám říká, zůstalo navždy v mysli. Studoval na Akademii výtvarných umění v Bogotě a na uměleckých institutech v New Yorku. Žil také v Kanadě. K muzeu MamBo měl vždy blízko, poprvé zde vystavoval v roce 2001. Již několik let však pobývá v příjemném koloniálním městečku Barichara, kde se může spolehnout na ideální klima a milé lidi. A co se týká jeho pokračování v umělecké činnosti, tvrdí, že podle něj neexistuje inspirace jako taková, ale jedno dílo jednoduše vyzývá k vytvoření dalšího, takže umělec sám ani neví, kdy přijde konec.

Kromě Manzurových děl mohou návštěvníci muzea poznat díla dalších dvou současných kolumbijských umělců. Veronica Lehner vystavuje svou tvorbu pod názvem Suspender (Přerušit) a ukazuje přitom tři intervence, které dokazují, že malba transformuje prostor a naopak. Třicet abstraktních děl postavených na figurativních elementech pak představuje Julián Burgos v cyklu nazvaném Invisible (Neviditelný). Tato výstava poběží až do poloviny března 2020. V muzeu pak naleznete také Kolekci na scéně 01: nekonečné variace, která ukazuje více než 50 děl patřících přímo do sbírky muzea, která dohromady čítá na 4700 děl. V současnosti vystavená díla pocházejí z období od poloviny 20. století, ukazují různé techniky od malby, přes sochy až k fotografiím a to od různých umělců jako je Omar Rayo či Eduardo Ramírez Villamizar.

Zdroje: ElTiempo.com, LaRepublica.co. Foto 1, foto 2, foto 3.

České snímky na filmovém festivalu v Bogotě

Od 27. listopadu do 4. prosince v Bogotě (a od 20. do 27. listopadu v Medellínu) se koná filmový festival nazvaný Na východ. Tento festival nezávislého filmu se snaží vytvořit prostor pro kinematografickou výměnu se střední a východní Evropou a rozvinout pracovní síť, která zahrnuje i další země, kde se festival odehrává, konkrétně Argentinu, Francii, Peru a po druhé také Kolumbii.

Milovníci sedmého umění mohou při této příležitosti shlédnout několik českých filmů. Většina z nich je přitom od českého režiséra Miloše Formana, jemuž letošní ročník festivalu vzdává poctu a vyhradil mu tak speciální sekci. Výběr zahrnuje tři Formanovy filmy z let 1964 až 1967 a přináší také nový dokument o této výjimečné osobnosti, jednom z nejdůležitějších filmových režisérů českého původu.

V Bogotě se zájemci mohou těšit na promítání těchto snímků:

Hoří, má panenko (1967)
Sobota 23. listopadu, 20:00 hod – Centro Colombo Americano
Středa 27. listopadu, 18:00 hod – Cine Colombia Av. Chile
Pondělí 2. prosince, 21:00 hod – Cine Colombia Av. Chile

Lásky jedné plavovlásky (1965)
Pátek 29. listopadu, 15:00 hod – Cine Colombia Av. Chile
Neděle 1. prosince, 18:00 hod – Cine Colombia Av. Chile

Černý Petr (1964)
Neděle 24. listopadu, 18:00 hod – Centro Colombo Americano
Čtvrtek 28. listopadu, 18:00 hod – Cine Colombia Av. Chile
Středa 4. prosince, 18:00 hod – Cine Colombia Av. Chile

Forman vs. Forman (2019)
Pátek 22. listopadu, 18:30 hod – Centro Colombo Americano
Soboda 30. listopadu, 18:00 hod – Cine Colombia Av. Chile

Soutěžní kategorie pak divákům nabízí celkem pět ukázek ze střední a východní Evropy. Tyto fikce vznikly v letech 2018 a 2019 a zaujaly pořadatele už při své premiéře. Na programu figuruje i česko-slovenská koprodukce režiséra Adama Sedláka:
Domestik (2018)
Pátek 22. listopadu, 20:15 hod – Centro Colombo Americano
Úterý 3. prosince, 21:00 hod – Cine Colombia Av. Chile

Mezi dokumentární tvorbou můžete nalézt český celovečerní dokument Simona Šafránka:
King Skate (2018)
Úterý 26. listopadu, 18:30 hod – Centro Colombo Americano
Sobota 30. listopadu, 15:00 hod – Cine Colombia Av. Chile

Čestným hostem celého festivalu je slavný francouzský režisér F.J. Ossang. Festival uvede téměř celou jeho tvorbu, konkrétně osm snímků včetně jeho posledního celovečerního filmu 9 prstů, který diváci shlédnou v premiéře. Zároveň se tato filmová legenda jak v Bogotě tak v Medellínu podělí o své zkušenosti s publikem. Samostatná sekce pak patří produkcím ze zemí, kde se festival Na východ pořádá, tedy z Francie, Argentiny, Peru a domácí Kolumbie.

Podrobný program a kompletní informace naleznete na webové stránce festivalu: www.alestfestival.com.

Slavnostní koncert k oslavě Sametové revoluce

Dne 18. listopadu uspořádalo Velvyslanectví České republiky v Bogotě slavnostní koncert a navazující koktejl u příležitosti oslav 30. výročí Sametové revoluce.

Klavírní recitál v nedávno renovovaném sále Terezy Cuervo Borda v Národním muzeu v Bogotě přednesl Václav Pacl, český klavírista žijící v Kolumbii, který interpretoval díla Ludwiga van Beethovena, Jana Václava Huga Voříška,  Maurice Strakoshe, Gluck – Sgambatiho a Fryderika Chopina. Zahajovacího projevu se ujala velvyslankyně Kateřina Lukešová, která přítomným přiblížila vývoj a význam historických událostí před třiceti lety. Po cca hodinovém koncertě následoval koktejl v historických prostorách vestibulu muzea, kde si hosté měli možnost prohlédnout výstavu ikonických fotografií sestavenou Danou Kyndrovou a Jiřím Sukem pod názvem Sametová revoluce 1989.

Zdroj: Velvyslanectví ČR v Kolumbii.

Zaposlouchejte se do rytmů Amazonie

Konec listopadu bude v odlehlém jihovýchodním regionu Kolumbie patřit hudbě. A to ne ledajaké, ale tajemným rytmům amazónského pralesa. Od 27. do 30. listopadu se totiž v Letícii, hlavním městě regionu, koná Mezinárodní festival lidové amazónské hudby známý jako Pirarucú de Oro. Ryba pirarucú, jak jí přezdívají místní indiánské kmeny, neboli Arapaima velká žije ve vodách Amazonky a jedná se o jednu z největších sladkovodních ryb vůbec. Dorůstá délky až 3 metry a může vážit i přes 200 kilogramů.

Samotný festival probíhá již od roku 1987, aby připomněl nejen hudbu, ale také kulturu a zvyky magické oblasti na pomezí Kolumbie, Brazílie a Peru. Proto se v rámci akce mísí tradiční rytmy amazónské části všech těchto zemí. Letoší jubilejní 30. ročník vzdává speciální poctu mistrovi jménem Ricardo Marín Piedrahita, prvnímu vítězi festivalu, který zabodoval s písní La Curupira. Mimochodem, curupira je podle mytologie jednoho brazilského indiánského kmene nadpřirozená bytost, strážce lesů, který chrání Amazonii před destruktivními návyky lidí.

Umělci vystupují ve dvou kategoriích. V té regionální soutěží ve třech sekcích. První patří obyvatelům Letície a přilehlých oblastí, kteří se zaměřují na místní témata a rytmy. V sekci zvukových zážitků pak každá skupina interpretuje téma určené festivalem v různém rytmu, ale tak, aby zachovala melodickou linii originálu. Třetí sekce je určená dětem a mládeži, kteří vystupují s typickými písněmi amazonské oblasti. V mezinárodní kategorii pak představitelé Kolumbie, Peru a Brazílie soutěží v dospělých sekcích autor / skladatel a interpret.

Podle kreativního ředitele festivalu Christiana Fernanda Monotyi spočívá hlavní cíl této akce ve vytvoření hudební identity. Základem je rytmus zvaný porsam, což je vlastně mix mezi kolumbijským rytmen el porro a brazilskou sambou. Tímto jedinečným smíšením dvou kultur vzniká něco společného a speciálního.

Festival na jednu stranu podporuje kulturní hodnoty, ale zároveň klade důraz na rozšíření amazónských melodií i mimo region. Proto organizátoři festivalu letos uspořádali vystoupení místních umělců i v jiných částech země. Národního uznání tak dosáhla například skupina Omacha, která mísí národní folklór s příhraničními rytmy. Jej název pochází z jazyka ticuna, jednoho z místních inidánských kmenů, a znamená růžový delfín. Odkazuje tak na emblematické zvíře Amazonky, které bohužel figuruje na seznamu ohrožených živočišných druhů. Samotná skupina vznikla v roce 2015 a v roce 2018 na tomto festivale zvítězila. Věnuje se přitom žánru murga, který se stal populárním v této oblasti od 50. let  minulého století. V repertoáru skupiny najdeme písně v jazyce tikuna, ale také ve španělštině či portugalštině.

Slavnostní zahájení festivalu proběhne v parku Orellana za přítomnosti významných veřejných osobností regionu. Návštěvníci se mohou těšit i na různé kulinářské speciality a okusit tak chutě pralesa. Zároveň si zájemci budou moci pořídit nějaký suvenýr či umělecký předmět.

Zdroje: CanalTrece.com.co, RadioNacional.co, Colombia.Travel/es, Facebook.com. Foto 1, foto 2.

Jak snadné je v Kolumbii podnikat

V novém hodnocení Doing Business 2020, které měří obtížnost podnikání v jednotlivých zemích, si Kolumbie pohoršila o dvě příčky. Podle tohoto žebříčku vydávaného každoročně Světovou bankou se Kolumbie nově umístila na 67. místě mezi 190 hodnocenými ekonomikami. Obdržela přitom celkové hodnocení 70,1 společně se zeměmi jako Portoriko či Brunei. Na čele celého seznamu je Nový Zéland s ohodnocením 86,8. Česká republika se umístila na 41. příčce s hodnocením 76,3, hned po Polsku a před Nizozemím.

Navzdory mírnému zhoršení pozice Kolumbie dokument vyzdvihuje fakt, že mezi 32 ekonomikami regionu Latinská Amerika a Karibik, ze kterých minimálně 21 zemí provedlo reformy, jich právě Kolumbie uskutečnila nejvíce a to celkem 37 od roku 2005. Zdá se tedy, že i když se Kolumbie snažila implementovat strategie vedoucí ke zlepšení situace, jiné země přece jen pokročily více. Co se týká příznivých podmínek pro podnikání  mezi zeměmi regionu je na tom nejlépe Čile na příčce 59, následuje Mexiko o příčku níže. Přitom Brazílie, největší ekonomika regionu, skončila na 124. pozici.

Zpráva dále uvádí, že Kolumbie díky zavedeným opatřením umožnila zahájit podnikání rychleji a zjednodušila požadavky nezbytné pro celý proces. Autority také zpřístupnily přeshraniční obchod tím, že snížily byrokratickou zátěž pro zahraniční obchod, což zredukovalo potřebný čas na 12 hodin. Země navíc patří mezi 15 hlavních ekonomik světa, ve kterých je nejjednodušší získat bankovní úvěr k zahájení podnikání.

Jednou z hlavních slabin Kolumbie je pak podle dokumentu čas a náklady potřebné k tomu, aby byla dodržena smlouva. Firmě může trvat i více než tři roky, než toho dosáhne, což ji stojí téměř 46 procent celkové reklamované hodnoty. Takový výsledek je v podstatě více než dvojnásobkem průměru mezi ekonomikami OECD s vysokými příjmy. Celý latinskoamerický region má hodně co zlepšovat. Podle vedoucího programu Doing Business Santiaga Croci Downese jsou ekonomiky Latinské Ameriky stále zatížené neefektivními a nepříjemnými regulacemi. Proto Downes vyzval vlády těchto zemí, aby urychleně zlepšily podmínky, umožnily tak větší rozvoj místního soukromého sektoru a podpořily vznik nových firem.

Zdroj: ElTiempo.com. Foto 1, foto 2.

Město Cali žije moderním tancem

Hlavní město salsy, jak se městu Cali tradičně přezdívá, hostí po dvou letech opět známý festival tance, který patří k těm nejvýznamnějším akcím zaměřeným na současný a moderní tanec v Kolumbii. Tentokrát od 28. října do 4. listopadu čeká návštěvníky nabitý program, do kterého se zapojí více než 800 umělců, 11 zahraničních a 28 národních tanečních spolků. Své umění předvedou například hosté z Francie, Srbska, Kanady, Čile, Brazílie či Senegalu, přičemž 9 z 11 zahraničních tanečních skupin přijelo do Kolumbie vůbec poprvé.

Všichni účastníci taneční přehlídky byli vybráni kurátorskou komisí. Mezi největší lákadla čtvrtého ročníku festivalu patří bezesporu Marie Chouinard z Kanady s představením Zahrada pozemských slastí či vystoupení francouzské společnosti Accrorap, která byla naposledy v Cali před 20 lety a je jednou z nejdůležitějších skupin moderního tance v historii Francie. Diváci by si také neměli nechat ujít africkou choreografku a velkou mistryni současného tance, Germaine Acogny, nebo skupinu Ricardo Curaqueo z Čile, která do Cali přijíždí se specifickým představením inspirovaným tradičními tanci indiánského kmene Mapučů. Japonská skupina Kaori Ito pak uvede dílo, jehož ústředním námětem je usmíření. Festival zahájilo vystoupení Dreamhunters Národního baletu Bělehradu. Čestným hostem akce je kolumbijské město Medellín.

V letošním roce festival navíc přišel s novým projektem, kdy bylo prostřednictvím veřejného konkurzu vybráno 40 mužů ve věku 18 až 60 let přímo z města, aby se zapojili do díla Paměti jednoho pána světově uznávaného tanečního spolku Olivier Dubois, který se v Kolumbii představí vůbec poprvé. Hlavní role tyranského krále v úpadku se zhostí tanečník Remi Richaud, kterého na jevišti doprovodí právě 40 mužů představujících jeho sbor, stín, ale zároveň i teror.

Festival vznikl spojením dvou samostatných akcí, Festivalu umění a Festivalu tance. Navíc samotné místo konání, město Cali, nabízí a priori jedinečnou atmosféru a zapálené publikum. Řada vystoupení hlavního programu je přístupná zdarma s cílem zviditelnit umění a místní talent. Pořadatelé proto připravili i soutěžní program V Cali se tančí takto, ve kterém dostali prostor tanečníci z různých čtvrtí města. Ty nejlepší taneční skupiny jsou odměněny v kategoriích salsa, street dance a folklór.

Probíhají také další doprovodné akce a taneční party, kde zaznívají rytmy rumby, salsy, i dalších tanců jako guaracha, guaguancó, boogaloo či son. Zcela zdarma si také můžete vychutnat show tanečníků z uznávané skupiny Swing Latino, reprezentující žánr salsy města Cali. Na různých místech ve městě včetně místních divadel, obchodního centra či muzea jsou k vidění mladí tanečníci skupiny Vive Bailando. Celkem osm tanečníků odtančí 13 představení, které všechny přítomné překvapí jedinečnou energií, inovací a kreativitiou. Zájemci o svět tance se mohou těšit také na akademické besedy, či fotografické výstavy.

První prosincový víkend se pak uskuteční také paralelní veletrh nazvaný Kořeny, setkání příběhů a umělecké řemeslné výroby. Návštěvníci se mohou těšit na ukázky manuálních dovedností 30 skupin umělců indiánských komunit. Cílem této akce je vytvořit obchodní příležitosti a nové trhy pro indiánské komunity, ale zároveň podpořit zachování jejich tradic. Zájemci si mohou pořídit různé masky, košíky, tkaniny z vlny, doplňky ze semínek, keramiku, tašky a dřevěné vyřezávané předměty. Zároveň je připraven prostor vyhrazený výměně starodávných znalostí, který má podnítit dialog o tom, kdo jsme a jak žijeme.

Více informací a kompletní program: bienaldanzacali.com.

Další zdroje: ElTiempo.com, ElPais.com.co, Caracol.com.co. Foto 1, foto 2, foto 3.

Oslavili jsme český státní svátek 28. října

Ve čtvrtek 17. října se uskutečnila slavnostní recepce při příležitosti oslav státního svátku České republiky, ale také oficiální návštěvy ministra zahraničních věcí ČR, pana Tomáše Petříčka, v Kolumbii. Představitelky Asochecy se přidaly k těmto oslavám českého dne, který připomíná vznik samostatného československého státu 28. října 1918.

Akce, organizované Velvyslanectvím České republiky v Kolumbii, se zúčastnili také další čeští krajané žijící v Kolumbii, někteří čeští podnikatelé, řada představitelů kolumbijských vládních institucí či diplomatického sboru akreditovaného v Kolumbii a další přátelé České republiky. Recepce se konala v prostorách Gun Clubu v Bogotě od sedmi do devíti hodin večer.

V průběhu večera zazněla kolumbijská i česká hymna. Následně pan ministr zahraniční ČR přednesl projev ve španělštině, ve kterém vyzdvihnul různé formy spolupráce mezi oběma zeměmi, včetně nového humanitárního projektu, zaměřeného na pomoc venezuelským imigrantům v Kolumbii.

Poté velvyslankyně ČR v Kolumbii, paní Kateřina Lukešová, doplnila informace o rozvoji vztahů mezi Českou republikou a Kolumbií o další detaily. Mimo jiné zmínila práci realizovanou českým velvyslanectvím, návštěvy českých představitelů státního i soukromého sektoru v Kolumbii, podporu poskytnutou rozvoji ekonomické spolupráce, ale také rostoucí spolupráci v oblasti vzdělání a kultury.

Přítomní se mohli seznámit také se zajímavou výstavou fotografií dokumentující události roku 1989, známé jako Sametová revoluce, které vedly ke konci totalitního režimu v Československu.

Nový český slovník americké španělštiny

Nedávno vydal uznávaný profesor Univerzity Palackého v Olomouci, pan Jiří Černý, obrovský česko-španělský slovník amerikanismů. Jedná se celkem o tři svazky, které mají více než tisíc stran a zabraly autorovi celých dvacet let usilovné a téměř exkluzivní práce. Jak říká sám lingvista Černý, slovník je výsledkem vztahů, které vytvořil s dalšími profesory, kolegy a žáky při různých příležitostech a to v době, kdy trávit čas s lidmi z Latinské Ameriky nebylo vůbec jednoduché.

První myšlenka na vytvoření slovníku proběhla Černému hlavou už v době jeho studií španělštiny v 50. letech minulého století, protože jeho profesor byl původem Brazilec a tak mluvil brazilskou portugalštinou a americkou španělštinou. Černého celá oblast Latinské Ameriky velmi zaujala, ale v té době nevěřil tomu, že by mohl někdy cestovat nebo navázat hlubší styky s cizinci z daného regionu. Nicméně po studiích v roce 1959 začal pracovat jako profesor češtiny v Mariánských Lázních, kde vyučoval právě kurz češtiny pro cizince. Mezi žáky měl i Mexičana, Kubánce, dva Bolivijce a tři Brazilce. O více než deset let později měl navíc příležitost odjet studovat nejdřív do Portugalska a poté do španělského Madridu, kde bydlel v rezidenci společně se skupinou Latinoameričanů z Mexika, Kolumbie nebo Kuby.

A následně pak na konci 90. let začal český lingvista připravovat slovník a to ve třech fázích. První byla spíš mechanická, ale zároveň zabrala spoustu času, protože bylo potřeba shromáždit několik slovníků, které by sloužily jako odrazový můstek. Mezi nimi byl například slovník mexických výrazů, kolumbijských výrazů, slovník věnovaný slangu či formám slov typickým pro určité latinskoamerické země. Nakonec se studenty, kteří s ním spolupracovali na tomto projektu, dali dohromady celkem 34 různých slovníků. V druhé fázi tým přiřadil každému slovu český ekvivalent. Třetí fáze pak byla vůbec nejobtížnější, protože bylo potřeba porovnat celý materiál a vysvětlit různé významy stejného slova dle jednotlivých zemí. To byl případ třeba slova chiva, které v Argentině může znamenat vousy, na Kubě bicykl a v Kolumbii specifický typ autobusu.

Proto mezi hlavními výhodami nového slovníku sám jeho autor vidí například fakt, že ušetří práci překladatelům, protože nabízí klidně i patnáct až dvacet možných českých definic k jednotlivým výrazům. Zároveň může slovník dobře posloužit i Čechům, kteří španělštinu moc neznají, protože obsahuje spoustu užitečných informací o fauně, flóře, indiánských komunitách, ale také o způsobu života, astronomii či mytologii kontinentu, tedy o věcech, které je obtížné dohledat v jiných zdrojích.

Co se týká vztahu profesora Černého k Latinské Americe, vyzdvihuje především zajímavou historii regionu, její přírodní krásy a specifickou a přátelskou atmosféru, díky níž se Češi, kteří do regionu cestují či tam žijí, mohou cítit jako doma. Černý pak považuje za amerikanismy nejen výrazy a fráze, které nejsou známy ve Španělsku, ale také všechny výrazy a fráze, které vznikly přímo na americkém kontinentu. I přesto, že španělština není nejrozšířenějším či nejoblíbenějším zahraničním jazykem v České republice (momentáně je to angličtina a někteří tvrdí, že by nebylo špatné připravit se ani na čínštinu), zájem Čechů o tento jazyk dlouhodobě roste, narozdíl od jiných jazyků jako je třeba francouzština.

Nedávno vydaný slovník hned obdržel významné ocenění, konkrétně cenu roku 2019 za nejlepší slovník vydaný v České republice či na Slovensku, kterou každoročně uděluje Jednota tlumočníků a překladatelů (JTP). Sám profesor Černý navíc právě vydal i knihu svých vzpomínek s názvem Jak šel život.

Zdroj (upraveno z): Radio.cz/es (Juan Pablo Bertazza).

Článek o paní Elišce Krausové, zakladatelce a ředitelce Asochecy

Jak se stala sestra Jana Krause českou kolumbijskou tetičkou

(autor: Honza Macháček)

Osudy lidí v průběhu 20. století byly velmi zamotané. Dobrým příkladem je Eliška Krausová. Té změnila život ruská invaze v roce 68. Tou dobou studovala v Bogotě a už se nemohla vrátit. Od té doby v Kolumbii stále žije, ale ani v jeden moment na svou vlast nezapomněla. Postupem času se z ní stala taková česká kolumbijská tetička.

Před třemi měsíci jsem si domluvil schůzku s paní Eliškou Krausovou a upřímně, vůbec jsem nevěděl, co čekat. Dostal jsem na ni tip od známého mé sestry Ivany, který pracuje v Afghánistánu na ambasádě. Napsal mi, že paní Eliška Krausová šéfuje Česko-kolumbijské společnosti v Kolumbii a že by mi mohla pomoci s hledáním lidí, kteří se setkali před 50 lety v Bogotě s mojí rodinou.

Konzervativní Kolumbie v 60. letech

Do pražské kavárny Platýz se přiřítila energická dáma a okamžitě navázala na můj lehce naivní mail. Ten jsem jí posílal dva týdny zpět. Tou dobou byla ještě v Bogotě, ale shodou náhod se chystala do Prahy a měla čas se se mnou sejít. Vyprávění začala popisem Kolumbie, jak vypadala před 50 lety.

Prý to byla na tu dobu velmi konzervativní a uzavřená země. Ženy musely nosit bílé rukavice, nesměly mít na sobě kalhoty a nemohly ani kouřit. Pánové z vyšších vrstev chodili neustále oblečeni v oblecích a samotná Kolumbie se teprve chystala na velmi turbulentních 50 let, která měla před sebou.

Podle slov Elišky Krausové se za těch 50 let Kolumbie posunula v reálu spíše o 100 let. Z poměrně zaostalé země se za tu dobu stal relativně moderní stát. Po chvíli se hovor stočil na moji rodinu, která v Kolumbii působila do roku 69. Paní Krausová do Bogoty přijela jako mladá slečna v roce 68. Takže je možné, že se potkali. Každopádně si na ni nevzpomíná.

Ze studijního pobytu pobyt na celý život

On samotný příjezd paní Krausové také stojí za zmínku. V roce 1968, který prý byl plný nadějí (sama říkala, že jí národ připadal jako by létal někde v oblacích), studovala francouzštinu na Univerzitě Karlově. Tou dobou se opět po letech naskytla možnost vycestovat do zahraničí a to paní Krausová chtěla využít.

Člověk by čekal, že si vybere nějakou francouzsky mluvící zemi, ale ne. Vybrala si Kolumbii, zemi, o které nevěděla defakto vůbec nic. Ono zjistit tou dobou informace o exotické a velmi vzdálené Kolumbii bylo nad lidské síly. Každopádně se rozhodla a jako 21 letá slečna vyrazila za velkým dobrodružstvím, které jí změnilo život. Ještě bych měl dodat, že tou dobou neuměla ani slovo španělsky. Byla prostě odvážná.

Na druhou stranu, tak úplně na blind zase nejela. Měla tu strýce, pana Vlasáka, který do Kolumbie emigroval po roce 48 a postupně se stal významným hoteliérem. Například i moje rodina k němu jezdila na rekreaci. Přijde mi zajímavé, jak jsou ty příběhy propojené. Pan Vlasák čekal od příjezdu své příbuzné něco jiného. Myslel si, že mu bude pomáhat v domácnosti. To se mýlil. Paní Krausová chtěla studovat.

Teď se opět vrátíme k roku 68. Jak všichni víte, tento rok bylo Československo poctěno návštěvou spřátelených armád. Kromě toho, že se tímto rozplynul sen mnohých o komunismu s lidskou tváří, celá situace výrazně zkomplikovala také život lidí, kteří tou dobou byli v zahraničí. Například Elišce Krausové byl defakto znemožněn návrat domů. Ze studijního pobytu na pár let se stal pobyt na celý život.

Organizace, která staví most mezi Kolumbií a Českou republikou

Paní Krausová tu vystudovala a postupně začala učit na vysoké škole a světe div se, učí francouzštinu, kterou kdysi studovala v Praze. Stále žije v Bogotě a jak to vypadalo na naší druhé schůzce, která proběhla v její oblíbené kavárně, tak tu také chce zůstat. Líbí se jí tu.

Na druhou stranu na Českou republiku paní Krausová nikdy nezapomněla, ba naopak. Ještě před znovuotevřením České ambasády v roce 2013, o což se mimochodem výrazně zasadila, založila asociaci AsoČheca a plnila ve volném čase její funkci. Jak sama říká, stala se z ní taková česká kolumbijská tetička. Čas od času vytahovala naše české občany z bryndy.

Ve své asociaci dosud působí. Snaží se vytvářet most mezi ČR a Kolumbií. Pravidelně pořádá výstavy věnující se české historii po kolumbijských univerzitách. Třeba ta poslední byla o terezínských dětech. Možná si říkáte, jestli podobná činnost, kterou z velké části dotuje ze svého, má smysl. Vždyť Kolumbie je tak daleko… Začněme jednoduchou matematikou.

V Kolumbii žije přes 45 milionů lidí, samotné město Bogotá je třetím největším městem na americkém kontinentu po Mexico City a New Yorku a hlavně, Kolumbie se i přes svoji složitou minulost neuvěřitelně rychle rozvíjí a byla by škoda nebýt u toho. Naše země jí má rozhodně co nabídnout.

Národní divadlo místo spícího prezidenta

Proto si myslím, že to, co dělá paní Krausová dobrovolně za nepatrné pomoci českého státu, má smysl. Díky ní tu máme ambasádu. Pokud i vy si myslíte, že to má smysl, tak ji v tom můžete podpořit. Třeba díky tomu si paní Krausová splní velký sen a doveze do Kolumbie Národní divadlo. A my jako Češi se budeme moci ukázat v tom nejlepším světle a nebudeme tu známí jen díky našemu spícímu prezidentovi.

Kolumbijský účet asociace Elišky Krausové AsoČheca: 009400693983.

Honza Macháček
Napsal Honza Macháček toho času cestující po Kolumbii. Sepisuje příběhy obyčejných Kolumbijců, hledá české odkazy v Kolumbii a dává tipy, kam v této úžasné zemi vyrazit. Mrkněte na Honzy cestopis – je to ideální čtení do metra. Jinak Honza stojí za českou odpovědí na Tripadvisor. Je spoluzakladatelem webu Cestolet. Věří, že čím více lidí vyrazí mimo hranice ČR a otevře oči, tím lépe se nám tu bude žít. Také pořádá přednášky.

Sestra pana Macháčka, Ivana Kudrnová, dodává:
Dnešní článek je taková srdcová záležitost. Napsal ho můj brácha Honza o sestře jednoho slavného Honzy. Navíc ho napsal na svých toulkách po Kolumbii, která, jak už víte, je naší rodinnou záležitostí. Článek je o české kolumbijské tetičce a my s bráchou taky jednu českou kolumbijskou tetičku máme. Naše teta Jitka se v Kolumbii narodila. Dnes to ale bude o Elišce Krausové, dámě, která odjela do Kolumbie koncem šedesátých let, kdy tam žila i naše rodina.

Zdroj: spanelstinaDoplavek.cz (stránka Ivany Kudrnové).

Publikace Asochecy o Pražském Jezulátku

Jedním z poslání Asociace kolumbijsko-českého přátelství, Asocheca, je ukazovat kulturní hodnoty České republiky v Kolumbii a tím přispět k jejich šíření a zachování. Pražské Jezulátko, které je opředeno legendami, příběhy a mýty z různých částí světa a je tak prototypem univerzálního kultu západního světa, patří k nejznámějším vyjádřením kultury a tradic České republiky v Kolumbii.

Proto představitelky Asochecy provedly výzkum s cílem následovat tento kult a pochopit, jak a proč se rozšířil po celém území Kolumbie. K tomuto tématu neexistuje téměř žádná literatura, takže bylo potřeba navštívit i některá místa spjata s tímto kultem a vyzpovídat osoby, které tento kult praktikují.

Publikace obsahuje informace o původu sošky Pražského Jezulátka, o tom, jak se dostala do Kolumbie, a také o způsobu, jak na základě této pobožnosti vznikl kult Jezulátka 20. července (Divino Niño del 20 de julio). Naleznete zde také stručný popis některých dalších míst, kde se obrázek Jezulátka vyskytuje.