Stoprocentně koncentrovaná hispánská atmosféra, na obzoru na moři houpající se lodě s pirátskými vlajkami. Z putyky v přístavu se ozývá ryk námořníků, malebnou stinnou uličkou pomalu prochází kůň vezoucí ušlechtilého rytíře. Tak vypadala kolumbijská Cartagena za dob dávno minulých, kdy zde určovali chod Španělé. Dnes se nezdráháme ji označit za koloniální perlu karibských oblastí Jižní Ameriky.
Cartagena (celý název zní Cartagena de Indias) je hlavní město oblasti Bolívar v severní Kolumbii. Leží na pobřeží Karibského moře, žije v ní přes milión lidí a zdejší příjmy pramení z průmyslu a díky kráse města i z turismu. Město nenese stejný název jako španělská Cartagena náhodou, získalo ho právě po ní. K jeho založení došlo v roce 1533 a svou největší slávu prožívalo za doby trvání španělské koloniální vlády, kdy bylo jedním z nejdůležitějších přístavů těch částí Ameriky, které Španělé ovládali.
Poloha Cartageny u moře byla sice výhodná, ale na druhou stranu se kvůli ní bohaté město často stávalo cílem ziskuchtivých pirátů. Jednoho dne roku 1586 sem dokonce připlul obávaný sir Francis Drake, město vyplenil a jeho obyvatele nevybíravě povraždil.
Odpovědí koloniální vlády bylo obehnání města hradbami jen s několika branami a dále vytvoření hráze mezi poloostrovem Bocagrande a ostrovem Tierrabomba, čímž došlo k uzavření do té doby volného vstupu z moře přímo do města. Pomyslnou třešničkou na dortu, jímž bylo právě zmíněné opevnění, se stal hrad San Felipe de Bajaras.
Veškerá snaha se vyplatila, město se poté ubránilo několika nepěkným nájezdům z moře a své bohatství si pěkně hlídalo. Tím vzrostla životní úroveň jeho obyvatel a začal tu růst jeden dům vedle druhého, hotové paláce a sídla, své okázale zdobené kostely a kláštery si tu stavěly i nejrůznější řády. Dnes jsou právě zbytky opevnění, jeden z nejrozlehlejších systémů opevnění v Karibiku a Latinské Americe, a koloniální budovy města hlavním lákadlem pro domácí i zahraniční návštěvníky. V roce 1994 si historické jádro Cartageny vysloužilo zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Pevnost San Felipe de Bajaras získala název po španělském králi Filipu IV. a také se pyšní titulem nejmohutnější a největší pevnosti, kterou kdy Španělé na území svých kolonií postavili. Pevnost začala vznikat asi dva roky po založení města a po sto dvaceti letech bylo nakázáno její rozšíření. Autenticitu zajišťují původní děla, prostory věznice nebo tunely.
Ve čtvrti San Pedro, kde v dobách kolonialismu žili převážně šlechtici a hodnostáři, se dochovala spousta nádherných staveb, například katedrála, kostel a klášter San Pedro Claver, Palác inkvizice, kde se rozhodovalo o osudech čarodějnic a kacířů, nebo třeba kostel Santo Domingo.
Zajímavé je také spatřit dům a monument světoznámého spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, autora takových knih, jako je Sto roků samoty nebo Láska za časů cholery. A neméně kouzelná je procházka uličkami čtvrti Getsemaní nebo jakékoli jiné části města. V některých uličkách budete mít co dělat, abyste se ubránili propracovaným taktikám pouličních prodejců všeho možného.
Cartagena má svou přírodní dominantu, kopec La Popa. Bez zajímavosti nezůstává ani více než 110 kilometrů dlouhý kanál Dique, jenž je součástí města a ústí zde do moře. Vznikl už v 17. století a znamenal možnost lodní dopravy od pobřeží do vnitrozemí.
Další přírodní zajímavost leží nedaleko. Asi 40 kilometrů od Cartageny stojí sopka El Totumo. Nechrlí lávu, nedýmá. Skoro nic se tu neděje. Až tedy na to, že se na tento pouhých 15 metrů vysoký vršek chodí lidé koupat.
Sopka je totiž hluboká přes 2 000 metrů a v jejím kráteru je bahno, které se stále obměňuje, je proto „čisté“ (tak čisté, jak bahno může být) a vyhledávané, jelikož má příznivé účinky na lidskou kůži. Obsahuje totiž vápník, oxid křemičitý, chlorid sodný, hořčík a další látky. Sopka tu údajně vznikla v době, kdy zdejší farář zahnal do podzemí ďábla dštícího oheň a síru. Zlo i pekelné síly se pak přeměnily v léčebné účinky bahna.
U pokladny pod sopkou zaplatíte nějaké to vstupné a vystoupáte po dřevěných schodech nahoru. Když tak učiníte brzy ráno, v kráteru obloženém dřevem ještě nikdo nebude. Je docela malý a moc lidí se sem nevejde. V žádném případě se nemusíte bát, že by vás bahno pohltilo, naopak vám bude klást odpor, a jakmile do něj vstoupíte po pás, budete mít kvůli tomuto odporu docela co dělat, abyste se ponořili hlouběji. Pro někoho však může být docela děsivý pocit, že pod sebou má dvoukilometrovou díru s bahnem a nic jiného. Po bahenní koupeli je nutné sejít zase dolů ze sopky, což je poněkud obtížné, protože bahno klouže jako mýdlo. V zátoce se vás ujmou domorodkyně a omyjí vás.
Zdroj: Novinky.cz (Petra Malá, Tomáš Cikán).