Muzeum Zenú orientované na současné umění a známé pod svou zkratkou MUZAC, které sídlí ve městě Montería, hlavním městě kraje Córdoba, zve na zahájení výstavy Vždy budu žít… obrázky dětí z Terezína a Monteríe. Projekt probíhá ve spolupráci s Asociací česko-kolumbijského přátelství (Asocheca) a za podpory Židovského muzea v Praze. Výstava bude oficiálně zahájena dne 10. srpna 2017 od 18:30 hodin v sále Auditorio Ronda del Sinú.
Výstava přináší ukázku 80 děl vytvořených dětmi z Terezína, ale také z několika čtvrtí města Montería, konkrétně ze čtvrti Villa Jiménez, Nueva Belén, Paraíso, Cantaclaro, Villa Paz, Nueva Jerusalén, Vereda Tropical, Los Colores, Chechenia a La Gloria.
Jak uvádí Cristo Hoyos, umělec, kurátor a zakladatel muzea MUZAC:
Na základě jiných kontextů, času i podmínek umožní projekt široké veřejnosti zamyslet se nad odpovědností společenosti vůči neblahým rozhodnutím jejich vůdců a zároveň objevit velikost a sílu lidské přirozenosti, zejména u dětí. Tímto způsobem výstava poukazuje na plenění, nelidské podmínky, ale umožňuje také znovu nalézt důstojnost a schopnost nevzdávat se snů.
Na počátku 40. let (1941) nacisté proměnili městečko Terezín v modelové ghetto, tj. v článek monstruózního plánu vyhlazení, který stál život šest miliónů Židů v celé Evropě a také 15 tisíc dětí, které táborem prošly. V tomto odporném a nelehkém prostředí, do kterého byly poslány tisíce vysídlenců pronásledovaných kvůli rasovým, sexuálním, intelektuálním rysům či kvůli fyzickému a mentálnímu postižení, vznikla specifická a rozmanitá kulturní atmosféra, v rámci které se odehrávaly nejrůznější divadelní představení, koncerty vážné i populární hudby, konference, organizovaly se knihovny, vydávaly časopisy a výrazným způsobem kvetla i literatura a výtvarné umění.
Umělkyně Friedl Dicker-Brandejsová, která zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi, se stala učitelkou umění pro tyto děti a dosáhla nejen výsledků v podobě, které jsou k vidění na výstavě organizované muzeem, ale byla také průkopnicí oboru dnes známého jako umění-terapie, tedy techniky, která umožnila zmírnit dopad otřesných podmínek, ve kterých během války tyto děti žily.
Srovnávat bolestná umělecká svědectví, která uchovává Židovské muzeum v Praze, s pracemi dětí, které obývají zalidněné čtvrti města Montería, by se mohlo zdát nepatřičné, protože životy těchto dětí se v mnoha aspektech liší od nešťastného osudu dětí z Terezína. Nicméně pokud vezmeme v úvahu ozbrojený konflikt a fenomény násilí, které Kolumbijci zažili téměř od té samé doby, kdy proběhla válka v Evropě, a fakt, že město Montería přijalo velké množství vysídlenců, společné aspekty je možné nalézt. MUZAC jako kulturní instituce přijímá a zaštiťuje tuto tichou, ale mocnou manifestaci malých vězňů a obětí obou národů, tento procítěný panel iluzí, fantazií a nadějí, a to se smutkem a bolestí, ale především s odpovědností a cílem nedopustit zapomnění ani lhostejnost.