Na konci března zemřel Antonio Caro, pionýr konceptuálního umění a jeden z nejvýznamnějších umělců Kolumbie. Sám umělec říkával, že za svůj úspěch vděčí jak náhodě, tak svému vrozenému novinářskému čichu. Uměl velmi dobře číst situace v zemi, rozuměl tomu, jak politika a ekonomika ovlivňují životy Kolumbijců. Byl si zároveň vědomý významu boje za práva indiánských komunit pro historii Kolumbie a také se snažil chránit přírodní bohatství země, kdy upozorňoval na rostoucí zájem o těžbu nerostných zdrojů.
Jako umělec tak dokázal poukázat na realitu takovou, jaká je, a dělal to skutečně mistrně. Kombinoval svou jedinečnou schopnost vidět vizuální potenciál ve slovech se svými znalostmi významu barev a svou schopností přenášet jednoduché a stručné zprávy. Ty opakoval znovu a znovu, aby se ujistil, že zůstaly zapsané v paměti diváka a stanou se součástí kolektivní paměti Kolumbie.
Ve svých dílech dokázal zachytit sociopolitické a kulturní procesy tak dobře, že jeho kousky při každé nové příležitosti nabývaly lehce odlišný tón v souvislosti s aktuálním kontextem. Jak sám Caro říkal, při kompozici děl vycházel z prvků, které většina Kolumbijců znala a byla schopná lehce identifikovat.
Jedním z příkladů je třeba jeho slavné dílo Colombia, v rámci kterého napsal jméno země typografií značky Coca-Cola. Inspirován umělci pop artu, jako byl Andy Warhol či Robert Indiana, použil styl slavných sodovek se záměrem mluvit o vtrhnutí zahraničních symbolů do domnělé národní identity.
V rámci své téměř padesát let dlouhé kariéry se proslavil také cyklem z roku 1978 nazvaným Vše je moc drahé, ve španělštině Todo está muy caro. Hraje si tak se svým příjmením a lidovým rčením a poukazuje na ekonomickou situaci v zemi prostřednictvím humoru. Odkazoval se také na hnutí boje za práva původních obyvatel, například tvorbou Pocta pro Manuela Quintína Lame z roku 1979.
Caro se snažil přimět publikum, aby analyzovalo a přemýšlelo o pravdách, které umělecky zobrazoval. Proto se tento rodák z Bogoty sám označoval spíše za kejklíře, než za tvůrce, jeho díla přesahovala svět umění. Ostatně, věnoval se textuálnímu a mnohorozměrnému umění, ale také performance a dílům zahrnujícím interakci s diváky. V rámci jeho konceptuální strategie tvoří základ již zmíněné opakování, které mělo posílit předávaný vzkaz a zároveň zdůraznit jeho význam. V jeho dílech se zrcadlí témata města, indiánských komunit, antropologie a podobně. S humorem a kritikou kombinuje sociální, politické i historické aspekty národní reality.
Antonio Caro se narodil v prosinci 1950 v hlavním kolumbijském městě. O umění se začal zajímat v 16 letech. Následně nastoupil na Kolumbijskou národní univerzitu jako student umění, ale studia nedokončil. Nicméně přiblížil se tím politickým hnutím a získal vlivného mentora jménem Bernado Salcedo. Ten uvedl Cara do umění založeného na textu na konci 60. let minulého století.
Jeho první dílo, vytvořené ze soli, bylo představené na výstavě v roce 1971 a patřilo k prvním svého typu v Kolumbii. Jednalo se o sochu hlavy bývalého presidenta Carlose Llerase Restrepa, uloženou ve skleněné nádobě, kterou v den inaugurace naplnil vodou. Dílo se tak rozpustilo a s ním i autorita a inteligence bývalé hlavy státu.
Velká část jeho tvorby je v současnosti vystavena v Muzeích Centrální banky, v galerii Casas Riegner, v Muzeu moderního umění Bogoty, muzeu Museo la Tertulia, Daros Latinoamérica a dalších. V roce 1998 obdržel prestižní Guggenheimovo stipendium, grant udělovaný těm, kteří předvedli výjimečnou schopnost tvořivého bádání, výjimečnou uměleckou kreativitu. Byl aktivní ještě i v minulém roce, kdy se zúčastnil projektu organizovaného Muzeem moderního umění Bogoty a deníkem El Tiempo, který vyzýval umělce zamyslet se nad pandemií. Caro reflektoval situaci například grafickým znázorněním toho, že v karanténě jsem Já s já (Yo con yo). Zemřel 29. března v bogotské nemocnici ve věku 70 let.
Zdroje: Semana.com, ElEspectador.com, Infobae.com. Foto 1, foto 2, foto 3.