Když v červnu roku 1968 odjížděla devatenáctiletá Eliška Krausová na studijní postgraduální pobyt do kolumbijské Bogoty, ani ve snu ji nenapadlo, že se tato jihoamerická země stane jejím novým domovem. Krátce nato bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy.
Eliška Krausová se odmítla vrátit do země, načež jí bylo odejmuto československé občanství a s rodinou se opět shledala až po dlouhých deseti letech. V roce 2009 se stala s několika přáteli zakladatelkou asociace česko-kolumbijského přátelství ASOČHECA. Ta po zrušení Velvyslanectví České republiky v Bogotě sehrála významnou roli na poli česko-kolumbijských vztahů. O možnosti založit vládou podporovaný spolek se dozvěděla na poslední chvíli. Impulz byl dvojí.
„Dozvěděla jsem se o tom ve chvíli, kdy se rušilo Velvyslanectví České republiky v Bogotě. Bylo mi to strašně líto a cítila jsem, že bych se svou zemí potřebovala rozvíjet nějaké vztahy. Teprve v tu chvíli jsem se dozvěděla, co všechno krajanské spolky dělají, kde všude působí atd. Říkala jsem si, že u nás to musí vypadat trochu jinak, protože těch starých emigrantů, krajanů z předválečné nebo
poválečné doby, tam už moc nebylo.”
Jakmile byla činnost velvyslanectví obnovena, zaměřila se asociace především na oblast kulturní.
„My se pokládáme za kulturní vyslance České republiky v Kolumbii, ale spolupracujeme velmi úzce s vyslanectvím a pomáháme z tohoto hlediska, kde můžeme, takže to není úplně krajanský spolek, je to takový spolek česko-kolumbijského přátelství.”
Cílem asociace je podpora vzájemného poznávání obou zemí. O tom, že si mají co říct i kouty světa tak vzdálené a odlišné jako jsou Česká republika a Kolumbie, se zakladatelka organizace přesvědčila nejednou.
Obrázky terezínských dětí v Kolumbii
Asociace už řadu let organizuje výstavu s názvem ‚Vždy se navrátím k životu’, na které jsou obrázky malované dětmi v koncentračním táboře Terezín. Expozice se snaží Kolumbijcům přiblížit tuto dramatickou etapu evropských dějin, zároveň jim však nutně připomíná jejich vlastní historii. Každému návštěvníku totiž jako první vytane na mysli dlouhotrvající konflikt mezi kolumbijskou vládou a ultralevicovou povstaleckou organizací Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), která se v zemi dopustila bezpočtu zločinů na civilním obyvatelstvu. Tzv. mírová dohoda uzavřená s FARC je už řadu let předmětem ostré diskuze.
„V Kolumbii se za poslední léta mluví o tzv. procesu míru, jehož největším problémem je trojice ‚porozumění, zapomnění a odpuštění’; ,a když se ukazují ty obrázky terezínských dětí a jejich básničky, které jsme přeložili do španělštiny, a udělali jsme k tomu katalogy, tak je neuvěřitelné, jak jsou pocity mladých lidí stejné. Ale nejenom mladých, ale i dětí. Když se dívají a slyší příběh o Terezíně a o těch židovských dětech, začnou vždy vyprávět, co se stalo jim, jak jim také zahynuli rodiče, jak je vyhnali z jejich města. Říkají: ‚Paní, prosím vás, já bych to taky chtěl nakreslit, vy byste chtěla, abych to nakreslil? Takže oni to taky kreslí.”
Také výstava o českém samizdatu vyvolala v Kolumbii kladnou odezvu. Téma boje proti bezpráví a za svobodu slova je, jak podotýká Eliška Krausová, univerzální.
Latinská Amerika na Světě knihy 2019
Již řadu let podporuje ASOČHECA účast současných českých spisovatelů, jejichž díla byla přeložena do španělštiny, na Mezinárodním knižním veletrhu v Bogotě. Letos však navštíví i latinskoameričtí spisovatelé Českou republiku. Blíží se totiž mezinárodní festival Svět knihy 2019, jehož čestným hostem bude právě Latinská Amerika.
„Teď se také snažíme, aby i Češi mohli poznat kolumbijské spisovatele, a aby se také překládaly jejich knihy. Zapojujeme se do příštího Světa knihy, v jehož rámci realizujeme projekt, který se v tomto roce bude týkat celé Latinské Ameriky. Cílem je, aby do ČR přijeli představitelé literatur těchto latinskoamerických zemí.”
I přesto, že je komunita Čechů v Kolumbii podle Elišky Krausové méně početná a proměnlivější než tomu bylo dříve, určitý zájem o české tradice přesto přetrvává. ASOČHECA sice není klasickým krajanským spolkem, ale každoročně ve spolupráci s Velvyslanectvím České republiky v Bogotě pořádá pro místní komunitu dětí Mikuláše.
„Vždy něco na Mikuláše vymyslíme, někdo se převleče za Mikuláše, někdo za čerta, někdo za anděla. Seženeme pro děti cukrovinky, zaplatíme je, aby se jim něco dalo, tak jako se to vždy dělalo v ČR. A ještě k tomu přidáme nějaké výchovné téma: první rok jsme věnovali koledám od pana Lady, druhý jsme vymysleli něco s Krtkem, teď jsme měli Broučky – hledáme nějaké téma pro děti, které jim není známé.»
S rodinou se shledala po deseti letech
V roce 1975 získala Eliška Krausová kolumbijské občanství a v roce 1978 se v Německu po deseti letech znovu setkala se svou rodinou. Do Československa přicestovala o pět let později již jako občanka Kolumbie na turistické vízum. V současnosti žije v Bogotě, kde na univerzitě vyučuje francouzský jazyk, a ve svém volném čase se věnuje koordinaci aktivit spolku ASOČHECA. V Kolumbii je spokojená – chybí jí jen rodina.
„Mně se stýská jenom po rodině, jinak se mi nestýská už po ničem,už vím, že můžu přijet, ale když jsem nemohla, tak se mi stýskalo naprosto po všem, i po špatném počasí. To je strašné, když člověk nemůže, tak se vám stýská i po úplných blbostech.”
Jak sama Eliška Krausová podotýká, cítí se být jak Češkou, tak Kolumbijkou. Na České republice oceňuje bezpečnost a menší sociální rozdíly; v Kolumbii zase nedá dopustit na moře a teplo. Do rodné země jezdí minimálně jednou ročně.
„Obě země jsou jiné, a obě krásné. Takhle je to ideální, být na obou místech – to bych doporučovala všem. Třeba tady závidím to ježdění tramvajemi zadarmo, to mám ráda. V Kolumbii ještě pořád není tolik výhod pro staré lidi, přestože snaha je. No, mohla bych udělat takovou ideální zemi někde uprostřed.”
Za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí obdržela Krausová v roce 2014 cenu Gratias agit, udělovanou každoročně Ministerstvem zahraničních věcí.
Zdroj: www.rozhlas.cz/krajane (Tereza Kalkusová).
Akce připomíná tři významná výročí české historie, která se slaví tento rok: konkrétně se jedná o 100 let od založení nezávislého Československa, 50 let od Pražského jara a 25 let existence samostatné České republiky.
Eliška Krausová vyrazila z Prahy do Bogoty jako mladá 19letá slečna 15. července roku 1968 s cílem realizovat tam postgraduální studium. Nicméně v srpnu téhož roku bylo Československo napadeno pěti zeměmi Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Poté, co nad celou situací hodně přemýšlela, se rozhodla zůstat v jihoamerické zemi. Komunistickým režimem byla klasifikována jako nelegální emigrant a odsouzena na rok vězení. Byl jí zrušen status československého občana a strávila tak deset let, aniž by se mohla znovu setkat s částí své rodiny, která zůstala v Československu. Kolumbie ji přijala za svou a stala se jejím druhým domovem, ve kterém pobývá až dodnes.
«Přišel rok 2006 a začaly přicházet zvěsti o tom, že budou zavírat velvyslanectví České republiky v Bogotě, po 70 letech. Já jsem tedy nabídla pomoc při obraně toho všeho, psala jsem všem možným lidem, dupala nadarmo, protože jsem neporozuměla tomu, že Parlament už vše odhlasoval a nebyl tedy rozpočet, ale v ten okamžik, nevím proč, jsem cítila to, co jsem nikdy předtím necítila, jako by mi uřízli všechny kořeny. Na jedné straně umřel Ignacio a na druhé odchází Češi, ani nevím proč to pro mě bylo tak bolestné.»
Po uzavření ambasády České republiky v Bogotě vykonávala ASOCHECA důležitou roli v česko-kolumbijských vztazích. Od doby, kdy bylo velvyslanectví znovu otevřeno se asociace věnuje, slovy paní Krausové, vyplňování mezer v kulturní oblasti, čímž doplňuje aktivity ambasády.
V další své výstavě věnovala ASOCHECA pozornost, například, tématu české rezistence zakázaných spisovatelů během období nazývaného normalizace, protože po invazi v roce 1968 se Československo vrátilo pod nadváldu diktátu Sovětského svazu.
«Cítím se jako obojí, můj manžel vždy říkával, samozřejmě si ze mě utahoval, že je to velmi zvláštní. Nemluvíte perfektně ani španělsky ani česky, potom jste ztracená, nemáte svůj jeden jazyk, a proto nemáte národnost, odkud sakra jste. Ale je to symbióza a já se opravdu cítím jako obojí až do té míry, že když někdy mám nějaký projev nebo něco píšu, mluvím o dvou vlastech/domovech, ale já to tak cítím, vždy jsem to tak cítila, ne, vždy ne, ale časem. Cítila jsem vůči Kolumbii obrovský vděk po těch letech utrpení.»
Asociace česko-kolumbijského přátelství (Asocheca) zve všechny zájemce na zahájení výstavy nazvané Samizdat, česká rezistence, tajní spisovatelé.
Juan Camilo Vergara chtěl již od dětství objevovat dávné časy velkých kultur. Jeho vášeň pro Evropu ho zavedla až do Paříže, kde vystudoval historii na univerzitě v Sorboně a pokračoval tam i v magisterských studiích ve stejném oboru na Vysoké škole sociální studií. Následně se rozhodl usadit v ruském Petrohradě, kde dokončil svůj doktorský výzkum týkající se ruské historie 19. století. V roce 2015 se po 12 letech života v cizině vrátil zpět do Kolumbie, aby své znalosti, ale také osobní zkušenosti a poznatky z cest sdílel s širokou veřejností v rámci konferencí a vzdělávacích kurzů.
Ve více než 200 okresech všech 32 kolumbijských krajů mají od 26. července do 1. srpna všichni zájemci možnost shlédnout to nejlepší z kolumbijské kinematografie let 2016 a 2017. Ukázka čítá výběr 60 filmů všech možných témat a žánrů, od akčních snímků, dramat, komedií až po dokumenty, přičemž všech více než 2000 projekcí je přístupných zdarma.
Festival byl zahájen simultánním promítáním filmu Jericó, nekonečný let dní v jedné městké části města Cali (kraj Údolí Caucy) a na náměstí Darío Echandía ve městě Ibagué (kraj Tolima). Film na pomezí dokumentu a fikce režisérky Cataliny Mesy měl premiéru v roce 2016 a přináší intimní portréty žen vesničky Jericó v kraji Antioquia. Při setkáních a konverzacích mezi sebou postupně odhalují své životní příběhy, znalosti, smysl pro humor a svou ženskou duši.
Festival se zároveň snaží vyzdvihnout a zviditelnit audiovizuální produkci jednolitvých krajů, která se málokdy dostane do oběhu na národní úrovni. Na programu figuruje 58 krátkometrážních snímků z 11 krajů, která vypráví příběhy svých regionů a vznikly v rámci dvou podpůrných programů. Do filmového týdne se zapojila i kolumbijská vzdělávací instituce známá jako SENA, která zve na projekce ve svých pobočkách po celé zemi. Také dvě desítky věznic se přidávají k festivalu a promítají filmy vězňům.
Na státních budovách, ale také z oken a balkónů po celé zemi dnes vlaje kolumbijská trikolóra, Kolumbijci si totiž 20. července připomínají svůj den nezávislosti.
Jelikož se zároveň připravoval slavnostní banket, který měl v Santa Fe uvítat královského komisaře Antonia Villavicencia, vydala se skupina kreolů v čele s bratry Moralesovými do domu španělského obchodníka jménem José González Llorente. Přišli ho poprosit o zapůjčení květinové vázy pro zmíněný banket, Llorente však prosbu slušně odmítl. Po dalších předem naplánovaných provokacích ze strany kreolů celá situace vygradovala v otevřený protest všech možných skupin obyvatelstva na náměstí proti španělské elitě. Místokrál tak neměl jinou možnost než odsouhlasit zvolení mluvčích lidu a přistoupit na vytvoření Nejvyššího shormáždění vlády, které mělo nahradit neuznanou autoritu místokrále.
Státním svátkem byl ale 20. červenec prohlášen až roku 1873. V současné době patří mezi hlavní body svátečního programu vojenské a policejní přehlídky. Zejména ta v Bogotě je opravdu velkolepá, každoročně láká davy návštěvníků a přihlíží jí i kolumbijský prezident se členy vlády a vysokými funkcionáři ozbrojených sil. Na počátku ceremonie se vzdává čest všem vojákům, kteří padli při plnění svých povinností.