Stoprocentně koncentrovaná hispánská atmosféra, na obzoru na moři houpající se lodě s pirátskými vlajkami. Z putyky v přístavu se ozývá ryk námořníků, malebnou stinnou uličkou pomalu prochází kůň vezoucí ušlechtilého rytíře. Tak vypadala kolumbijská Cartagena za dob dávno minulých, kdy zde určovali chod Španělé. Dnes se nezdráháme ji označit za koloniální perlu karibských oblastí Jižní Ameriky.
Cartagena (celý název zní Cartagena de Indias) je hlavní město oblasti Bolívar v severní Kolumbii. Leží na pobřeží Karibského moře, žije v ní přes milión lidí a zdejší příjmy pramení z průmyslu a díky kráse města i z turismu. Město nenese stejný název jako španělská Cartagena náhodou, získalo ho právě po ní. K jeho založení došlo v roce 1533 a svou největší slávu prožívalo za doby trvání španělské koloniální vlády, kdy bylo jedním z nejdůležitějších přístavů těch částí Ameriky, které Španělé ovládali.
Poloha Cartageny u moře byla sice výhodná, ale na druhou stranu se kvůli ní bohaté město často stávalo cílem ziskuchtivých pirátů. Jednoho dne roku 1586 sem dokonce připlul obávaný sir Francis Drake, město vyplenil a jeho obyvatele nevybíravě povraždil.
Odpovědí koloniální vlády bylo obehnání města hradbami jen s několika branami a dále vytvoření hráze mezi poloostrovem Bocagrande a ostrovem Tierrabomba, čímž došlo k uzavření do té doby volného vstupu z moře přímo do města. Pomyslnou třešničkou na dortu, jímž bylo právě zmíněné opevnění, se stal hrad San Felipe de Bajaras.
Veškerá snaha se vyplatila, město se poté ubránilo několika nepěkným nájezdům z moře a své bohatství si pěkně hlídalo. Tím vzrostla životní úroveň jeho obyvatel a začal tu růst jeden dům vedle druhého, hotové paláce a sídla, své okázale zdobené kostely a kláštery si tu stavěly i nejrůznější řády. Dnes jsou právě zbytky opevnění, jeden z nejrozlehlejších systémů opevnění v Karibiku a Latinské Americe, a koloniální budovy města hlavním lákadlem pro domácí i zahraniční návštěvníky. V roce 1994 si historické jádro Cartageny vysloužilo zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Pevnost San Felipe de Bajaras získala název po španělském králi Filipu IV. a také se pyšní titulem nejmohutnější a největší pevnosti, kterou kdy Španělé na území svých kolonií postavili. Pevnost začala vznikat asi dva roky po založení města a po sto dvaceti letech bylo nakázáno její rozšíření. Autenticitu zajišťují původní děla, prostory věznice nebo tunely.
Ve čtvrti San Pedro, kde v dobách kolonialismu žili převážně šlechtici a hodnostáři, se dochovala spousta nádherných staveb, například katedrála, kostel a klášter San Pedro Claver, Palác inkvizice, kde se rozhodovalo o osudech čarodějnic a kacířů, nebo třeba kostel Santo Domingo.
Zajímavé je také spatřit dům a monument světoznámého spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, autora takových knih, jako je Sto roků samoty nebo Láska za časů cholery. A neméně kouzelná je procházka uličkami čtvrti Getsemaní nebo jakékoli jiné části města. V některých uličkách budete mít co dělat, abyste se ubránili propracovaným taktikám pouličních prodejců všeho možného.
Cartagena má svou přírodní dominantu, kopec La Popa. Bez zajímavosti nezůstává ani více než 110 kilometrů dlouhý kanál Dique, jenž je součástí města a ústí zde do moře. Vznikl už v 17. století a znamenal možnost lodní dopravy od pobřeží do vnitrozemí.
Další přírodní zajímavost leží nedaleko. Asi 40 kilometrů od Cartageny stojí sopka El Totumo. Nechrlí lávu, nedýmá. Skoro nic se tu neděje. Až tedy na to, že se na tento pouhých 15 metrů vysoký vršek chodí lidé koupat.
Sopka je totiž hluboká přes 2 000 metrů a v jejím kráteru je bahno, které se stále obměňuje, je proto „čisté“ (tak čisté, jak bahno může být) a vyhledávané, jelikož má příznivé účinky na lidskou kůži. Obsahuje totiž vápník, oxid křemičitý, chlorid sodný, hořčík a další látky. Sopka tu údajně vznikla v době, kdy zdejší farář zahnal do podzemí ďábla dštícího oheň a síru. Zlo i pekelné síly se pak přeměnily v léčebné účinky bahna.
U pokladny pod sopkou zaplatíte nějaké to vstupné a vystoupáte po dřevěných schodech nahoru. Když tak učiníte brzy ráno, v kráteru obloženém dřevem ještě nikdo nebude. Je docela malý a moc lidí se sem nevejde. V žádném případě se nemusíte bát, že by vás bahno pohltilo, naopak vám bude klást odpor, a jakmile do něj vstoupíte po pás, budete mít kvůli tomuto odporu docela co dělat, abyste se ponořili hlouběji. Pro někoho však může být docela děsivý pocit, že pod sebou má dvoukilometrovou díru s bahnem a nic jiného. Po bahenní koupeli je nutné sejít zase dolů ze sopky, což je poněkud obtížné, protože bahno klouže jako mýdlo. V zátoce se vás ujmou domorodkyně a omyjí vás.
Zdroj: Novinky.cz (Petra Malá, Tomáš Cikán).
V těchto dnech, konkrétně od 6. do 14. října, probíhá v hlavním kolumbijském městě druhý ročník Mezinárodního filmového festivalu, který figuruje v nabité kulturní agendě Bogoty pod svou zkratkou BIFF (Bogotá International Film Festival). Milovníci sedmého umění se tak po červencovém festivalu nezávislého filmu IndieBo (více 
Program nabízí celkem 56 filmů z téměř 30 zemí světa, které se promítají v šesti různých kinosálech hlavního města. K největším lákadlům letos patří velmi oceňovaný snímek Café Society z dílny Woodyho Allena, který zahájil také letošní filmový festival v Cannes. Dále se zájemci mohou vydat na promítání produkce United States of Love režiséra Tomasze Wasilewskiho, jehož scénář obdržel v tomto roce Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně, nebo ohromující dokument Safari Ulricha Seidla, přibližující lov divokých zvířat, který se stal oblíbeným sportem rakouských multimilionářů. Ani milovníci hororových filmů nepříjdou zkrátka, protože v nabídce je mimo jiné film Démon, horor z dílny polského režiséra Marcina Wrona, který spáchal týden po premiéře, tedy na konci roku 2015, sebevraždu.
Samozřejmě nechybí ani produkce domácí Kolumbie. Dokument Cataliny Mesa nazvaný Jericó, nekonečný let dní (Jericó, el infinito vuelo de los días) patří ke kolumbijským premiérám festivalu, společně s filmy jako Žena zvířete (La mujer del animal), Nový Medellín (La nueva Medellín), Zítra v tuto hodinu (Mañana a esta hora) a Příbuzný (Pariente).
Dnes je situace už jiná, což ovšem neznamená, že by byla historie Pabla Escobara, drogového průmyslu, ale také nájemných vrahů a pouličních kriminálních skupin zapomenuta. Medellín se přitom v poslední době hodně proslavil právě díky telenovelám a seriálům o drogových kartelech či Pablu Escobarovi. Řada návštěvníků, především cizinců, tak přijíždí do Medellínu s cílem poznat místa, kde obávaný drogový boss působil.
Poněkud jinak orientovaný je zcela nový projekt Cesta nikdy více, který se zaměřuje na místa v Medellínu dříve považovaná za nebezpečná kvůli pouličním gangům, kriminalitě, vraždám. A na tuto historii chce projekt poukázat jinak, konkrétně prostřednictvím kultury, umění, vyprávět příběhy zábavným způsobem, i když se jedná o velmi citlivou problematiku. Účastníci tour se tak dostanou do míst, kde léta působili nájemní vrazi, a mohou si z první ruky vyslechnout svědectví obětí násilí. Hlavním cílem je nejen informovat o konkrétních událostech a představit životní příběhy, ale tímto způsobem a osvětou také zajistit, aby se nic obdobného už nikdy neopakovalo.
Následně účastníci poznají Muzeum paměti, kde si vyslechnou a uvidí působivá svědectví rodinných příslušníků obětí a zmizelých osob. Následně cesta pokračuje v komunách na severovýchodě Medellínu, ve čtvrtích Aranjuez, Manrique a Santa Cruz, kde se účastníkům přiblíží celá historie nájemných vrahů města a jak se tato praktika stala doslova lukrativním byznysem. Historii přitom vypráví místní lidé, kteří se věnují kultuře, a tak místo pouličních skupin nájemných vrahů jsou nyní k vidění skupiny rappu.
Z Granady se pokračuje vyhlídkovou cestou kolem řek, vodopádů a polí až do městečka San Carlos, konkrétně do místních lázní. Samotné městečko je živým důkazem přežití, protože kvůli působení partyzánů a následnému vnitřnímu vysídlení téměř zaniklo. Večer se pak turisté společně s místními obyvateli účastní rituálu osvícení, v jehož rámci procházejí městečkem se svíčkami v ruce až do Zahrady paměti. Další den následuje výlet do krásného malovaného městečka Guatapé, závislého na cestovním ruchu, které kdysi právě kvůli působení ozbrojených skupin a nedostatku turistů hodně trpělo.
Oblast, kde dnes stojí městečko Zipaquirá a kde kolumbijský nositel Nobelovy ceny za literaturu Gabriel García Márquez chodil do školy, byla důležitým centrem těžby a obchodu se solí a to už před příchodem španělských dobyvatelů. Pro místní indiánský kmen Muisca byla sůl vzácným statkem, důvodem k válkám a platebním prostředkem.
V 90. letech pak bylo dílo zmoderizováno do současné podoby bogotským architektem Roswellem Garavitem Pearlem a je právem považováno za jedinečné architektonické i umělecké dílo. Toto magické místo a jeden z nejdůležitějších novodobých divů Kolumbie patří ke skvostům, které může země světu nabídnout.
Prohlídka s průvodcem mluvícím španělsky, případně anglicky, začíná průchodem světelným tunelem. Cesta podzemím dále pokračuje křížovou chodbou se 14 zastávkami, které reprezentují cestu Ježíše Krista. Jednotlivé výklenky působí mysticky díky mohutným křížům vytesaným ze soli a světelným efektům, které dojem umocňují.
Kouzelný zážitek nabízí také místní vodní zrcadlo, kde spojení soli a vody vytváří optické efekty. Vodní plocha totiž odráží strop, který se však opticky propadá hluboko do podzemí a zdá se tedy, že člověk stojí nad obrovskou propastí, i když má před sebou jen mělkou vodní plochu přibližně 10 centrimentrů hlubokou. Koncentrace vody je zde obdobná jako v Mrtvém moři.
Proto není divu, že se zde koná také mezinárodní soutěžní festival salsy, který letos probíhá ve dnech 12. až 18. září. Jedná se v podstatě o semifinále a finále soutěže, přičemž klasifikace se uskutečnily již v červenci a srpnu.
Salsa vznikla spojením stylů afrokaribských a evropských tanců a do Kolumbie přišla právě z hispánského Karibiku. Mimo jiné právě v Cali měla u lidových vrstev velmi dobré přijetí, i když rychle pronikla i do vyšší společnosti. Místní styl, založený na kubánské salse, se pak objevil spíš náhodou, když jeden DJ zrychlil pouštěné písně z 33 na 45 otáček za minuty. Zazněl tedy rychlejší, uspěchanější rytmus, než byl ten tradiční, no a tanečníci tuto výzvu přijali a snažili se zatančit salsu v dané rychlosti. Úspěch byl okamžitý a hudba se rožšířila do všech diskoték v okolí. Když pak přijel do Cali orchestr Richieho Raye, lidé ukázali, že chtějí salsu tančit zrychleně. Proto i hudební skupiny museli změnit, tedy zrychlit své písně.
V rámci festivalu je prostor vyhrazen také dětem od pěti do třinácti let, které předvedou svůj talent a ukáží, že v Cali se žije salsou od raného věku. Vůbec poprvé se uskuteční jedinečné kulturní setkání milovníků tohoto rytmu, kde si turisté budou moci vyměnit své zkušenosti se salsou s místními tanečníky. Zároveň probíhají doprovodné akce jako koncerty orchestrů a zpěváků, konference a besedy, dále praktické dílny a taneční hodiny zdarma. Ostatně veškerá soutěžní klání, vystoupení a akce jsou pro veřejnost volně přístupné.
Měsíc lásky a přátelství, ale také jazzové hudby, takové je září v Kolumbii. Romatické zvuky saxofonů, kytar a klavírů se tak stávají jedněmi z hlavních protagonistů kulturní nabídky těchto dní. Ačkoli první jazzová uskupení vznikala v zemi již od 20. let minulého století pod vlivem severoamerických hudebních nadšenců pracujících na stavbě Panamského průplavu, opravdové jazzové hnutí se v Kolumbii začalo rodit až od konce 80. let a dodnes nabírá na síle. K takzvanému 
Již 28. ročník festivalu 
Ani druhé největší kolumbijské město – Medellín – nezůstává pozadu a 15. září zahájí jubilejní 20. ročník 
Jazzové září pak vyvrcholí oblíbenou akcí v městě Barranquilla na pobřeží Karibiku od 14. do 18. září. 
Yarumo (latinsky Cecropia peralta) je strom, který roste od Mexika až po Jižní Ameriku a to v různých typech lesů včetně džungle, v údolích i na horách. Díky svým specifickým vlastnostem je tato dřevina ideální pro obnovu lesních porostů, je také spojována s různými druhy zvířat, zejména s tropickým ptactvem. Kromě toho se popel z yaruma používá jako přísada do rituálního mambe (smíchá se s práškem z listů koky). Díky tomu, že se tento strom nachází v tak rozličných ekosystémech a zeměpisných šířkách, může být v podstatě považován za jeden z latinskoamerických symbolů.
Zavítalo dále také do Latin Art Gallery v Praze, kde doprovodilo zahájení výstavy ukázky díla sedmi kolumbijských umělců. Šňůra vystoupení bude pokračovat například na nábřeží Vltavy, ale i v oblíbeném podniku la Casa Blů nebo v La Loca Music Bar v Praze.
Kromě cesty za kolumbijskou kulturou a krajinou prostřednictvím zraku a sluchu si v některých místech budou moci návštěvníci užít také chuťovými buňkami. Organizátoři se totiž často snaží vytvořit kolumbijské prostředí se vším všudy a tak připravují i kolumbijské tradiční pochoutky, nechybí ani typický alkohol.
Hudební koncerty, letní festival plný zábavy i sportovních akcí, ale také divadelní představení, kulturní vystoupení a mnoho dalších aktivit nabízí kolumbijské hlavní město v průběhu měsíce srpna. Bogota si totiž 6. srpna připomíná již 478 let od svého založení španělským dobyvatelem jménem Gonzalo Jiménez de Quesada a ani tento rok neoslaví své narozeniny jinak, než ve velkém stylu. Narozeninová party zahrnuje více než 200 různých aktivit pro všechny věkové kategorie a jelikož je prvořadým cílem nalákat a zapojit co největší počet lidí, na většinu z nich je vstup zcela zdarma.
Nechyběl, mimo jiné, triatlon, extrémní sporty, soutěž roztleskávaček s nacvičenými choreografiemi, 24hodinový okruh na horských kolech, bogotský půlmaraton, noční cyklostezka městem, ale také exhibice nového sportu nazvaného bossaball, který vznikl spojením fotbalu, volejbalu a capoeiry. Představil se i kubánský vodní balet se svým vystoupením klasického tance.
V sobotu 20. srpna pak do ulic vyrazí spousta cyklistů oblečených ve stylu 30. a 40. let minulého století, tedy tak, jak se dříve oblékali obyvatelé Bogoty zvaní cachacos. Cyklisté budou po městě jezdit v krátkých vázankách, v dobových baretech a kloboucích, šlích, místních typických přehozech tzv. ruanas, sametových oblecích a lakovaných kožených botech. Trasa, která se každý rok mění, povede i letos kolem památek a významných míst a potrvá přibližně 5 až 6 hodin. Akce už po šesté tímto netradičním způsobem vzdává poctu hlavnímu městu a apeluje na občanskou kulturu, respekt k ostatním i lásku k Bogotě.
Navíc o víkendových dnech 20. a 21. srpna se v příjemném parku de los Novios odehraje patnáctý ročník festivalu 
V prvních srpnových dnech žije město Medellín jednou ze svých nejkrásnějších tradic. Jedinečné květinové slavnosti totiž každoročně zaplaví ulice hlavního města kraje Antioquia rozmanitými barvami a vůněmi, přináší ale také spoustu další zábavy a doprovodných akcí.
Vůbec poprvé se takový průvod, který patří mezi kolumbijské nehmotné dědictví, odehrál v roce 1957, nicméně jeho kořeny sahají do 19. století. Dříve byly totiž obdobné palety používány k přenášení nemocných či starých lidí. Až pěstitelé květin z vesničky Santa Elena, nacházející se kousek od Medellínu, byli prvními, kteří tyto konstrukce použili k přenášení květin na městské trhy. Dodnes se řada tamějších obyvatel věnuje právě tomuto povolání, tedy pěstování květin a vytváření květinových palet. Od roku 1968 se festival začal slavit v srpnu, aby zároveň připomínal vyhlášení nezávislosti zdejšího kraje. Uctívání květin přitom tvoří součást oslavy žen, plodnosti a života.
Návštěvníci se mohou těšit i na vůbec největší květinovou paletu v historii festivalu, která letos vystřídá květinové obry předešlých ročníků. Na její přípravě se podílejí i kolemjdoucí pod taktovkou sedmi odborníků, denně tak přidává květinu do obrazce na 500 lidí. Celkově by umělecké dílo o průměru 7 metrů mělo tvořit 123 tisíc květin, nachází se v Parku bosých nohou (Parque de los Pies Descalzos) a váží téměř tvě tuny. Místní i turisté tak mají zároveň příležitost zblízka si prohlédnout, jak taková paleta vzniká, a nemusí ani jezdit do vesničky Santa Elena.
Ráj pro vědce zkoumající jedinečné živočišné i rostlinné druhy, ale také pro cestovatele a milovníky přírody a dobrodružství, taková je Gorgona, 9 km dlouhý a 2,5 km široký ostrov v Pacifickém oceánu. Nachází se přibližně 35 km od kolumbijského pobřeží, nemá stálé obyvatelstvo, ale turisty ohromuje svým jedinečným ekosystémem.
Dnes Gorgona patří k nejvyhledávanějším místům pro potápění, pozorování ptactva a procházky krajinou pralesního typu. K vidění jsou například různé druhy delfínů a od července do listopadu také velryby. Navíc se pyšní jednou z nejkrásnějších písčitých pláží Kolumbie, které dodává kouzlo hustá zeleň a palmy v pozadí.
Gorgonské vězení, známé taky jako kolumbijský Alcatraz, bylo uzavřeno až v roce 1984 prezidentem Belisariem Betancurem, který své rozhodnutí zdůvodňoval ochranou lidských práv. Objekt byl následně prohlášen Národním přírodním parkem a bujná pralesní vegetace postupně dobývá své území zpět a pohlcuje zbytky dávného vězení. Ruiny věznice tak teď obývají opice, žáby, užovky či tarantule a přitahují zájem turistů a zejména dobrodruhů z celého světa.