Přímočarost a ostrovtip. Eliška Krausová-Chaves konkuruje osobitým stylem humoru, vypravěčským talentem i životním nadhledem svým slavným bratrům.
„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ tak charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves, mimo jiné zakladatelka Asochecy, se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. Kniha, kterou vydává nakladatelství Prostor, je v prodeji od středy 12. května.
V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují cestu Elišky od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla po okupaci Československa v roce 1968 zůstat, až po současnost. Vzpomíná například na otce, který přežil holokaus, své začátky v Kolumbii i setkání s Fidelem Castrem. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou či Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. A v Bogotě zažila bombové útoky.
Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem.
Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. V roce 1975 získala kolumbijské občanství, o to české přišla kvůli „nepovolenému opuštění země». V Československu byla dokonce v roce 1977 odsouzena k trestu vězení kvůli neuposlechnutí úřední výzvy k návratu ze zahraničí. V Kolumbii díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku.
V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových, zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem, a nejmladším Janem.
„Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.
Vše, co se dočtete v této knize, jeho slova potvrzuje. Vyprávění nechybí typická „krausovská“ přímočarost a charakteristický humor, čtenář zároveň ocení krásný jazyk a styl, kterým se Eliška Krausová po tolika letech na jiné polokouli vyjadřuje. Text doprovází velké množství fotografií z rodinného archivu.
Zde se můžete začíst do ukázky z knihy.
Eliška Krausová-Chaves (4. 5. 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí tam byla navíc děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě – ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu.
Zdroje: Literarky.cz, Idnes.cz, Kosmas.cz.
Pandemie v Kolumbii pokračuje i v dubnu. Situace se navíc v řadě míst země zhoršuje, nařízení se opět mnohde zpřísňují a kulturní život je tak v celé zemi značně omezen. Ani tyto podmínky však nezabránily vyhlášení roku 2021 za Rok Botera, tedy rok věnovaný jedinečnému talentu a umění mistra Fernanda Botera. Tento, podle mnohých, nejdůležitější malíř a sochař v historii Kolumbie pochází z kraje Antioquia. A právě v Medellínu, hlavním městě tohoto kraje, vzdává od dubna kulturní a umělecká agenda města poctu Boterovu dílu.
Program dále zahrnuje velké zrestaurování robustních a výrazných soch mistra, které se nachází na různých veřejných místech města, zejména však na Náměstí Botera a v Parku San Antonio. Cílem je restaurační práce pojmout jako školu, učebnu, kde lidé uvidí, jak práce pokračují. Některá díla mají přitom velmi hluboký význam. Například socha nazvaná Pedrito Botero je poctou vlastnímu synovi umělce, který v pouhých čtyřech letech zahynul při nehodě v Madridu. Tato událost Botera silně zasáhla a ovlivňuje ho doteď. V prvním roce po tomto neštěstí se ve svých malbách dokonce zaměřil čistě jen na ztvárnění svého syna.
Následně odcestoval do Evropy, kde krátce studoval na uměleckých akademiích v Madridu či Florencii, pobýval také v Barceloně či Paříži. Vzdělával se však převážně jako samouk. Cesty ho pak zavedly i do Mexika, New Yorku a Washingtonu. Po návratu do rodné země získal další ocenění a jeho umělecký styl se ustálil. Začal se zajímat také o sochařství, kterému se od roku 1975 věnoval naplno. V 90. letech mohli jeho díla obdivovat návštěvníci obrovských výstav v Paříži, New Yorku, Buenos Aires či Madridu.
Po deseti letech přichází dobrá zpráva pro milovníky přírody. Oblast, která patří k těm největším turistickým atrakcím kraje Norte de Santander na severovýchodě Kolumbie, je od konce března po dlouhé době opět přístupná návštěvníkům. Přírodní park Los Estoraques byl zavřený od října roku 2010 kvůli právním sporům i geologickým trhlinám. Díky snahám instituce Národní přírodní parky Kolumbie se podařilo získat pozemky přírodní rezervace, která se tak rozšířila o 391,3 hektarů na současných 1052,3 hektarů.
Na konci března zemřel Antonio Caro, pionýr konceptuálního umění a jeden z nejvýznamnějších umělců Kolumbie. Sám umělec říkával, že za svůj úspěch vděčí jak náhodě, tak svému vrozenému novinářskému čichu. Uměl velmi dobře číst situace v zemi, rozuměl tomu, jak politika a ekonomika ovlivňují životy Kolumbijců. Byl si zároveň vědomý významu boje za práva indiánských komunit pro historii Kolumbie a také se snažil chránit přírodní bohatství země, kdy upozorňoval na rostoucí zájem o těžbu nerostných zdrojů.
Jeho první dílo, vytvořené ze soli, bylo představené na výstavě v roce 1971 a patřilo k prvním svého typu v Kolumbii. Jednalo se o sochu hlavy bývalého presidenta Carlose Llerase Restrepa, uloženou ve skleněné nádobě, kterou v den inaugurace naplnil vodou. Dílo se tak rozpustilo a s ním i autorita a inteligence bývalé hlavy státu.
Navzdory přetrvávající pandemii se v Bogotě začal postupně uvolňovat kulturní život. I když řada akcí se stále odkládá či přesouvá do virtuálního prostoru, v březnu jsou na programu znovu i presenční představení například v některých divadlech.
A digitální prostor nabízí ještě více. Na programu figuruje například dílo nazvané Pozvání (La invitación), které se stalo jedním z nejúspěšnějších projektů TN Digital a na žádost publika se jeho vysílání prodloužilo i na měsíc březen. Každou březnovou sobotu v osm hodin večer tak začíná setkání dvou párů, které konverzují, vtipkují, připíjejí si, až po chvíli ticha najednou přistupují ke kaskádě polopravd, jedovatých poznámek i vzájemných nařčení.
První březnové dny patří na kolumbijském pobřeží Karibiku umění. Od 1. do 7. března se totiž koná Mezinárodní karneval umění města Barranquilla, pořádaný nadací Fundación La Cueva. Od svého počátku toto každoroční setkání přibližuje pohledy spisovatelů, grafiků, malířů, sochařů, fotografů, filmových tvůrců, herců i dalších osobností světa umění, kteří sdílejí s místním publikem své způsoby tvorby a inspirace.
Celý svět díky digitálním platformám bude moci shlédnout i vystoupení dalších umělců jako je spisovatelka Laura Esquivel, zpěvák Cuco Valoy, novinář Daniel Samper Pizano, literární kritik Gerald Martin či zpěvák Richie Ray.
Je tady únor a karnevalová sezóna by tak měla být v plném proudu. Druhý největší karneval na světě se každoročně pořádá od soboty do úterý, které předcházejí popeleční středě, v ulicích kolumbijského města Barranquilla na pobřeží Karibiku. Letos se však ve své tradiční podobě vzhledem k současné pandemii a vyhlášeným opatřením, jako je prohibice alkoholu a noční zákaz vycházení, ve své tradiční podobě neuskuteční. Tato jedinečná slavnost barev, zábavy, folklóru, tance a průvodů, která od roku 2003 figuruje na seznamu ústního a nehmotného dědictví lidstva pod záštitou Unesco, se stejně jako řada dalších kulturních akcí přesunula do virtuálního prostředí.
I přesto ale karneval aspoň prostřednictvím digitálních platforem, sociálních sítí a přes regionální televizní kanál Telecaribe šíří do celého světa oslavu života a místních tradic. Organizátoři se tentokrát snažili připravit program, který by nejen podpořil různá kulturní vyjádření a reaktivaci kreativních sektorů, ale také celkovou pohodu, respekt a zodpovědnost. Proto se rozhodli prodloužit karneval na celý rok. Zájemci se mohou těšit na přenosy ze zákulisí karnevalu, koncerty, taneční vystoupení a další virtuální akce plné hudby a folklóru. Shlédnout mohou také speciální pořady o akcích, které tvoří nedílnou součást karnevalu, jako je Bitva květin, Velká přehlídka či Festival orchestrů. V hlavní roli se přitom představí zejména folklórní skupiny a starodávné regionální tance, mimo jiné, cumbia, mapalé, garabato či son de negro.
K druhému přerušení tradice došlo v roce 1947, kdy přímo v karnevalovou sobotu tragicky zahynul při letecké nehodě místní fotbalista Romelio Martínez. V celé zemi byl vyhlášen národní smutek a tak byl zbylý program zastaven.
Po třech letech pořádání presenčních kurzů a konferencí v Bogotě byla koncem minulého roku spuštěna platforma nazvaná Ilustre.co. Návštěvníkům stránky nabízí virtuální kulturní příspěvky, především přednášky o kinematografii, umění, historii či literatuře. Podle slov výkonného ředitele Juana Camila Vergary se jedná o platformu na podporu šíření kultury, která se snaží propojit celý hispánský svět, všechny milovníky kultury a to prostřednictvím kurzů, živě přenášených konferencí a také akcí ušitých na míru. Všichni přednášející jsou přitom odborníci ve svých konkrétních tématech.
Organizátoři projektu chtějí, aby si lidé, kteří stránku navštíví, mohli rozšířit svůj pohled na svět zábavnou a odlišnou formou. Ilustre tak přináší kulturní útočiště pro všechny zájemce v prostředí nejistoty, které celá společnost zažívá. Právě kultura má v současné době specifické místo a může se stát výtečným společníkem a zábavou pro všechny lidi unavené z uzavření či sledování televize a seriálů. Zároveň zde dostávají prostor nové talenty ze světa kultury, které se tak mohou lépe zviditelnit a podělit se o své znalosti s ostatními rovnou na mezinárodní úrovni.
Konec ledna v Kolumbii pravidelně patří velké kulturní události nazvané Hay Festival. Tento svátek myšlení, litertury a kultury patří k nejdůležitějším literárním událostem hispánského světa vůbec. Původně se festival zaměřoval hlavně na literaturu a odehrával se jen v koloniální perle kolubmijského Karibiku, městečku Cartagena de Indias. Postupem času se proměnil v platformu k diskuzím o významných tématech světového dění a díky pozitivnímu ohlasu se postupně rozšířil také do kraje Antioquia, konkrétně do města Medellín a nedalekého městečka Jericó.
Na programu figuruje řada zajímavých osobností světa literatury, mimo jiné, i skupina významných kolumbijských spisovatelek jako je Gloria Susana Esquivel, Margarita Posada či Carolina Sanín. Režisér a scénárista Jerónimo Atehortúa pohovoří s básníkem a kinematografem Víctorem Gaviriou. Představí se i spisovatel a politický analytik León Valencia či spisovatelé Juan Gabriel Vásquez a Tomás González. Z mezinárodních hostů se zájemci mohou těšit na povídání s čilskou spisovatelkou Isabel Allende, která přiblíží nejen svou dlouhou literární dráhu, ale také poslední knihu Ženy mojí duše (Mujeres del alma mía). Francouzský spisovatel Emmanuel Carrère představí svůj román Yoga o lidské psychice a vnitřním klidu; francouzská editorka a spisovatelka Vanessa Springora pohovoří o knize Souhlas (El consentimiento), ve které odsuzuje vztah se známým spisovatelem v době, kdy byla ještě teenagerkou. Zapojí se i brazilský autor Tiago Ferro, mexická spisovatelka Guadalupe Nettel, nizozemský literát Marieke Lucas, kubánský spisovatel Leonarda Padura a další.
Organizátoři nezapomněli ani na ty nejmenší. Na programu figurují významní vypravěči příběhů pro děti z Kolumbie, Mexika, Španělska či Británie, ale také kurz vaření ukazující to nejlepší z tradiční kolumbijské kuchyně.
V posledních dnech tohoto zvláštního roku zůstává pozemní hranice Kolumbie nadále uzavřená, v platnosti je řada restriktivních epidemiologických opatření, platí stav zdravotní nouze. Ani tak ale milovníci salsy a zábavy nepřijdou letos zkrátka. V obvyklých datech, tedy od 25. do 30. prosince, se koná hlavní kulturní událost města Cali. Tyto velké slavnosti, stejně jako řada dalších veletrhů a festivalů v tomto roce, však vůbec poprvé ve své 63leté historii probíhají netypicky bez přítomnosti diváků. I přesto, že se oslavy musely přesunout do virtuálního prostoru, organizátoři připravili akci plnou optimismu a naděje, která náležitě uzavře letošní náročný rok plný výzev právě i pro oblast kultury.
Celá show ve velkolepém stylu typu Broadway se nesla v duchu motta Maestra Vida (Mistryně Život). Pod vedením Luise Eduarda Hernándeze, známého jako El mulato, představení povyprávělo historii města Cali před pandemií a také přiblížilo, jak místní snášejí současnou situaci. Diváci tak viděli příběh tanečníka salsy, který se snaží dobýt srdce jedné ženy, ale řada překážek, včetně pandemie, mu v tom brání. Kromě salsy, která nemůže chybět, se tanečníci ukázali i v rytmech salsa choke, timba, pachanga, merengue, bachata, tango a dalších. Na jevišti se přitom střídaly dva průvody a celá akce byla natočená již s předstihem.
O den později, v rámci průvodu nazvaného Moje krásné Cali, se oslavil vznik slavností a připomněla se veselost místní lidi. Zároveň byla vyzdvižena práce některých významných osobností jako je spisovatel Andrés Caicedo, režisér a scénarista Carlos Mayolo či atletka a vzpěračka María Isabel Urrutia. Slavnosti pak vyvrcholí dvěma koncerty, alternativním koncertem, který se snaží zviditelnit i jiné hudební styly, a koncertem Cali zpívá světu, svět zpívá Cali, kde mimo jiné vystoupí skupiny All Star Femenina, el Grupo Niche, Orquesta La 16, Son 21 či La Mamba Negra.