Umělecký svět si 4. června připomněl výročí 100 let od narození slavného kolumbijsko-španělského malíře, muralisty, sochaře a rytce Alejandra Obregóna. Byl jedním z nejdůležitějších představitelů výtvarného umění 20. století v Kolumbii. V době trvajících omezení kvůli koronavirové krizi oslavují některé kolumbijské kulturní instituce toto jubileum aspoň virtuálními vzpomínkovými aktivitami.
Například Národní banka společně s Muzeem moderního umění města Barranquilla pořádá sérii konferencí o životě a díle tohoto umělce. Ta první s názvem Alejandro Obregón a umělecká moderna kolumbijského Karibiku proběhla hned 4. června pod vedením profesorky historie umění na univerzitě Universidad del Atlántico, Isabel Cristiny Ramírez. Ve své přednášce se historička zaměřila na vyobrazení krajiny v dílech Obregóna a jeho moderní styl, který je jiný a často zcela opačný, než používaly avantgardní směry v Evropě na počátku minulého století. Další konference se pak budou postupně věnovat také Obregónovi a kolumbijskému kontextu, nástěnným malbám umělce ve městě Barranquilla či dekádě 70. let a přechodu Obregóna od olejomalby k akrylové tvorbě. Odborníci pohovoří dále i o tématech krajiny, flóry a fauny, nebo třeba násilí v umělcových obrazech.
Alejandro Obregón se narodil v roce 1920 ve španělské Barceloně. Jeho otec byl Kolumbijec, matka pocházela z Katalánska a rodina Obregonových vlastnila textilní továrnu v kolumbijském městě Barranquilla. Většinu svého dětství tak Alejandro strávil právě tam, ale cestoval a žil také ve Španělsku, v Británii, Spojených státech i Francii. I přesto, že studoval v různých zemích, jeho kreativním světem byl vždy Karibik a obecně Kolumbie. Než se začal věnovat umění, tak stihl vystřídat řadu rozličných povolání a aktivit. Hrál například rugby, pracoval v diplomatických službách, dokonce si zahrál britského generála v jednom filmu. Také řídil kamiony ropných společností v oblasti kolumbijského Catatumba (kraj Severní Santander) poblíž hranic s Venezuelou.
Právě při řízení kamionu po příkrých cestách tamějšího regionu našel své poslání a rozhodl se studovat malbu. Jako malíř byl nejdříve objeven ve Španělsku v první polovině 40. let 20. století, kde představil několik portrétů. Kolumbijský umělecký svět ho měl možnost poznat díky jeho účasti na V. Národním salónu kolumbijských umělců v roce 1944. Jeho olejové malby jako Zátiší nebo Chlapec se džbánem získaly velmi pozitivní ohlasy místní kritiky, která jeho práci označila za romantický expresionismus.
V roce 1954 poznal anglickou malířku Fredu Sargent, se kterou se v Panamě oženil. V roce 1958 pak odcestoval do Spojených států, kde začal mít kontakt s abstraktním expresionismem. Později se stal například ředitelem Muzea moderního umění v Bogotě, ale nakonec se vrátil na kolumbijské pobřeží Karibiku. Zemřel ve věku 71 let dne 11. dubna 1992 v severokolumbijské Kartageně. Pohřben byl v rodinné hrobce na centrálním hřbitově města Barranquilla.
Obregón byl aktivním členem známé Skupiny Barranquilla, kterou vytvořil společně například s literátem Gabrielem Garcíou Márquezem a novinářem Álvarem Cepedou Samudio. Tato skupina mladých umělců podpořila vznik řady institucí, které jsou dodnes nosnou páteří uměleckého světa v zemi, jako jsou muzea umění, nové osnovy na uměleckých fakultách apod. Právě Obregón stál v čele proudu modernistů, kteří se stavěli proti tradičním přístupům založeným na realismu daného období. Tito umělci se distancovali od imitace klasického evropského stylu a vytvořili nový jazyk, který postupně získával prostor v rámci národního umění.
V Obregónově tvorbě se odráží fascinace kolumbijskou přírodou a kulturou, spojoval abstraktní a figurativní prvky. V jeho obrazech a nástěnných malbách, kterými se nejvíce proslavil, se nacházejí vulkány, amazonský prales, kondoři, ptactvo, krajina And a celá paleta barev, včetně šedých a tmavých stínů, nejen barevnost Karibiku.
Umělec maloval pro barvu samotnou, pro samotnou lyrickou pošetilost forem. Řada z jeho prací je charakteristická silnou politickou a sociální kritikou. Díla jako Mrtvý student (1957) odkazující na období vlády diktátora Gustava Rojase Pinilly nebo obraz Násilí (1962) poukazující na jedno z nejkrvavějších období Kolumbie 20. století jsou jasným důkazem. Právě olejomalba Násilí je kritiky i historiky považována za jeho vrcholné dílo. Znázorňuje zmrzačenou ženu, bez paží a bez nohy, ležící na zemi tak, že části jejího nahého těla se zvedají ve tvaru hor a odkazují na kolumbijskou geografii.
Někteří odborníci poukazují také na fakt, že díky slabému kulturnímu zázemí v zemi a omezené spolupráci kulturních institucí se dílu Obregóna i jeho současníků nedostává dostatečné pozornosti. Neexistuje ani žádná ucelená výstava či muzeum jeho tvorby, takže zájemci musí hledat jeho díla v různých národních i soukromých sbírkách.
Zdroje: RevistaArcadia.com, RadioNacional.co, ElHeraldo.co. Foto 1, foto 2 (Násilí), foto 3.
Prostřednictvím digitálních platforem mohou uživatelé z celého světa obdivovat díla a výstavy například v Muzeu současného umění, Muzeu Dům paměti, Národním muzeu Kolumbie, Muzeu současného umění v Bogotě, Koloniálním muzeu, Muzeu zlata i Boterovu muzeu. Pokud se tedy chcete vydat na výlet za kulturou, aniž byste museli opustit své domovy, podívejte se na následující odkazy.
Tento důležitý projekt připomínající historii kolumbijského ozbrojeného konfliktu a násilí spojeného s drogovými kartely vznikl v roce 2006 v Medellínu, aby se na minulost ani na všechny lidi, které násilí přímo zasáhlo, nikdy nezapomnělo. Výstavy přibližující Medellín 70., 80. a 90. let, násilí v kolumbijské společnosti, mírové iniciativy, různé lidské osudy, ale taky hlasy těch, kteří se stali členy ozbrojených skupin, můžete poznat na webových stránkách muzea. Čekají vás zajímavé texty, audio nahrávky i videa, díky nimž se dozvíte podrobnosti z pohnuté a nedávné kolumbijské historie.
Druhý týden, od 19. května, patří Kolumbii. Těšit se můžete na kaleidoskop intimních obrazů žen z vesnice Jericó v kraji Antioquia pod názvem Jericó: el infinito vuelo de los días. Snímek režisérky Cataliny Mesy z roku 2016 zachycuje setkání a konverzace žen různého věku i sociálních vrstev, které si prozrazují své životní příběhy, pocity, sdílejí svůj smysl pro humor a moudrost. Vidět můžete také film Naranjas režiséra Ivána Davida Gaony z roku 2014 a Se venden conejos od Estebana Giralda z roku 2015.
Na sociálních sítích pak probíhá iniciativa nazvaná To africké, co se mi líbí, která zdůrazňuje hodnoty, zvyky, rituály a charakteristiky populace africkým potomků a její vliv na kulturní rozmanitost Kolumbie. Nebude chybět ani ukázka filmové produkce. Na platformě Retina Latina budou k vidění filmy Keyla a El día de la Cabra. Navíc se připravuje i digitální kampaň, která přinese audiovizuální tvorbu připomínající různé zvyklosti a tradiční moudrost této komunity, včetně receptů typické afrokolumbijské kuchyně. Do oslav afrokolumbijského dědictví se zapojí i další instituce, které také pořádají řadu besed, ukázek afrokolumbijské hudby, literatury, tance i běžného života černošské komunity ve venkovských oblastech Kolumbie. Všechny tyto aktivity se snaží zviditelnit tuto populaci, ale také přispět v boji proti diskriminaci a rasismu tím, že vytvoří prostor pro reflexi a mezikulturní dialog.
V současné době čelí celý svět nečekané a komplikované výzvě v podobě pandemie nového typu koronaviru. Ani Kolumbie není výjimkou. Počet lidí nakažených tímto onemocněním postupně roste, země je v národní karanténě, lidé mohou opouštět své domovy jen v nejnutnějších případech, hranice včetně přístavů a letišť jsou uzavřené. V České republice média v těchto dnech často informují o vlně solidarity, která spojila českou společnost. Kolumbijci ale nezůstávají pozadu.
Solidární iniciativy jsou na vládní úrovni koordinované prostřednictvím speciálně zřízené internetové stránky 
Řada hotelů v různých částech země nabídla své kapacity zdravotnímu sektoru. V pokojích budou moci strávit dobu izolace méně závažní pacienti, případně podezřelé případy, mohou ale také posloužit jako ubytovny pro zdravotníky. Bogotské výstaviště Corferias je připravené proměnit se v největší nemocnici kolumbijského hlavního města, která by měla ošetřovat méně závažné případy a uvolnit tak kapacity v nemocničních zařízeních pro osoby zasažené současnou pandemií. Ačkoli nošení roušek není v Kolumbii povinné, na 140 firem se do výroby těchto ochranných pomůcek zapojilo. U šicích strojů vyrábí roušky ale i vězeňkyně v ženském vězení v Kartageně, aby mohly být následně rozdány zejména starším lidem a ti se tak mohli lépe chránit.
