V severokolumbijském městečku Valledupar právě probíhá největší každoroční svátek místního typického hudebního žánru vallenato. Festival vallenatské legendy, který se od začátku snaží o zachování a rozvoj této lidové tradice, je úžasnou možností poznat nejen vallenatské rytmy, ale i kulturu regionu. Ostatně vallenato je více než jen hudební žánr, vyjadřuje zároveň duši karibského regionu Kolumbie a proto od roku 2015 figuruje i na seznamu nehmotného kulturního dědictví Unesco.
Letos se pořádá již 52. ročník této výjimečné akce, konkrétně od 26. do 30. dubna v duchu motta Vallenato pro svět. Nicméně město Valledupar nabídlo návštěvníkům řadu akcí již v rámci předfestivalových týdnů, mimo jiné i akademické fórum o budoucnosti vallenata v digitální éře nebo slavnostní zahájení výstavy Velká hamaca (houpací síť). V průběhu samotného festivalu se pak konají soutěže v různých kategoriích, kdy nejen dospělí profesionálové, ale i děti, mládež či amatéři rok co rok překvapují svým hudebním talentem a zápalem. Účastníci letos pochází z pěti zemí, kromě domácí Kolumbie předvádí své umění i hudebníci z USA, Ekvádoru, Venezuely a Čile.
Hlavní kategorií zůstává souboj o titul Krále vallenata, o který se utká celkem 74 profesionálních hráčů na tahací harmoniku (akordeon). Poprvé se přitom finále soutěže odehraje už den před ukončením festivalu, aby právě závěrečný ceremoniál mohl patřit oficiální korunovaci vítěze.
K zajímavostem patří také nová soutěžní kategorie pro akordeonistky-ženy, do které se přihlásilo celkem osm žen v starší kategorii, ale i 13 soutěžících dívek v kategorii do 16 let. Ženy tak letos dostávají na festivalu vůbec poprvé výraznější a exkluzivní prostor.
Festival nabízí také řadu dalších akcí, koncertů a doprovodných akademických aktivit. Jedinečný tanec nazvaný El Pilón tradičně předchází oficiálnímu zahájení festivalu. Odkazuje na zvyk vallenatských žen vstávat brzy ráno a oškrábat zrna kukuřice (pilar el maíz), které slouží k přípravě tradiční místní snídaně, kukuřičných placek známých jako arepas. Během této ranní činnosti ženy zpívaly a zpěvy nakonec vyústily v tanec. Festivalový průvod pak vznikl z iniciativy Cecilie Monsalvo, která byla dlouho koordinátorkou soutěže a pak i prezidentkou festivalu. Zemřela teprve nedávno, festival se letos snaží poukázat na její odkaz a proto i letošní průvod proběhl na její počest.
Poznat kořeny místního folkóru mohou zájemci i díky tzv. vallenatským flámům (španělsky parranda), kde se hudba střídá s anekdotami, nechybí ani typická jídla a souboje veršů. Právě z takových posezení přátel na dvorcích rodinných domů u skleničky a něčeho dobrého k jídlu se tento hudební žánr před více než 130 lety v krajích Cesar, Magdalena a Guajira zrodil. Kromě vyprávění historek ze života se totiž přidávali i hudebníci, kteří slova doprovázeli melodiemi a vznikaly tak přímo na místě nové hudební kousky.
Náboženské rituály, mše, procesí, ale také inscenace přibližující události kolem vallenatské legendy jsou na programu 29. dubna. Každý večer pak probíhají koncerty. Známý hudebník Silvestre Dangond si vybral tento festival k premiérové show v rámci svého nového turné 2019. Během tohoto jedinečného koncertu tradičního vallenata ho doprovodí různí známí představitelé tohoto žánru. Představí se i další hvězdy hudební scény, například Carlos Vives, Sebastián Yatra, Zion & Lenox a další.
Kromě hudebních vystoupení mohou zájemci podniknout třeba i okružní procházku po památnících města, z nichž většina souvisí právě s vallenatem. Spoustu akcí nabízí v daných dnech i jiné kulturní instituce.
Písně vallenata původně vyprávěly především o životě, psaly historii. Až později byly vallenatské zpěvy doplněné hudbou. Spontánně se spojily zvuky tří hlavních hudebních nástrojů pocházející od tří různých etnik: evropská tahací harmonika, indiánská guacharaca (škrabka udávající rytmus) a černošský bubínek zvaný caja.
Vallenato je pak založeno na čtyřech rytmech – merengue, paseo, puya a son. To, co začalo jako vesnické hnutí, které vyprávělo svůj každodenní život prostřednictvím písní, se změnilo v hudební symbol země. Dnešní verze vallenata, která zní v rádiích a vyhráva mezinárodní ceny, tedy s původním žánrem moc společného nemá. Postupně se totiž přidaly další nástroje, písně jsou často o nešťastné lásce a už tolik nepodávají svědectví o životě. Vallenato se však takto otevřelo světu a stalo se natolik populárním, že od roku 2006 existuje v rámci Grammy Latino i samostatná kategorie cumbie/vallenato.
Podrobnější informace naleznete na: www.festivalvallenato.com.
Další zdroje: ElTiempo.com, SemanaRural.com. Foto 1, foto 2, foto 3, foto 4.
Tereza s Elenou stráví v Kolumbii jen několik dní a budou mít tedy dost nabitý program. V rámci knižního veletrhu ve čtvrtek 25. dubna od 17 hodin ve Velkém sále Ecopetrol (Sál FILBo D) proběhne debata na téma Co se děje po neúspěchu? Kam směřuje život? Tereza Boučková zde pohovoří s kolumbijským spisovatelem jménem Néstor Bautista o bodech zvratu jako spouštěcích událostech v literární fikci. V sobotu 27. dubna se Tereza Boučková a Elena Buixaderas podělí o své názory na aktuální českou literaturu a to od 15 hodin v knihkupectví Librería Santo y Seňa.
Román formou autobiografického deníku zachycuje s velkou intenzitou a důvtipem osobní zkušenosti autorky, které by se daly shrnout do několika slov: krize ve všech směrech a jak se z ní dostat. Kniha vypráví o snaze znovu vybudovat život, který se změnil v trosky, překonání kreativního bloku a deprese okolo čtyřicátého roku věku, problémy po adopci dvou dětí romského původu, které se zapletly do kriminálního světa a připravily tak své adoptivní matce spoustu morálních otázek a pochyb, boj za uznání v roli scénáristky a další intimní momenty z autorčiny každodennosti. Zároveň kniha vyjadřuje kritický názor Boučkové na disidentské hnutí. Jedná se o cestu od totálního zoufalství a beznaděje po osvobozující světlo, provázenou humorem, často černým, který ulehčuje četbu a činí ji návykovou.
Za svou autobiografickou trojnovelu Indiánský běh, publikovanou zpočátku tajně v rámci samizdatu v 80. letech, získala v roce 1990, tedy již za demokracie, cenu Jiřího Ortena. V díle složeném z útržků vzpomínek podává hořké svědectví o nesnadném životě dcery jednoho z českých disidentů v socialistickém Československu.
Elena Buixaderas López se narodila ve Španělsku v roce 1969. Vystudovala fyziku a v roce 1996 odešla do Prahy, aby si udělala doktorát v české Akademii věd, kde pracuje jako výzkumná pracovnice dodnes. Jinými slovy, je doktorkou fyzikálních věd, výzkumnicí, ale zároveň i překladatelkou, spisovatelkou a básnířkou v jedné osobě.
Na zájemce čeká zajímavá kombinace symfonické hudby, chorálové i komorní hudby, ale třeba i repertoár pro klavír. Nicméně organizátoři letos kladou důraz hlavně na vokální repertoár, sólisty, pěvecké sbory a symfonické orchestry.
V Kolumbii má v těchto dnech, konkrétně od 11. do 19. dubna, premiéru dokument o věhlasném malíři a sochaři, rodákovi z kolumbijského Medellínu, Fernandu Boterovi. Proslavil se zejména svým osobitým stylem, který vyniká zvětšenými či deformovanými objemy postav i předmětů, které na první pohled zaujmou kulatými tvary. Získal si tak obdiv a pozitivní ohlasy jak z řad kritiků tak od široké veřejnosti. Ve svých dílech navíc často zpracovává i lidská témata a sociální problematiku své země i jiných míst světa.
Za vznikem dokumentu stojí nápad kanadského producenta Dona Millara, kterého nadchla Boterova výstava putující po třech čínských městech v roce 2015. Do přípravy se však zapojila také Boterova rodina a někteří jemu blízcí lidé. Boterova dcera Lina se na dokumentu dokonce podílela v roli výkonné producentky a kreativní poradkyně. Podle jejich slov rodina souhlasila s natáčením, protože si přála, aby lidé poznali příběh jejich otce. I když existují snad desítky dokumentů o tomto mezinárodně uznávaném umělci, málokdy byly k vidění v jeho rodné zemi. Neexistoval ani žádný ucelený záznam o jeho díle a osobě, proto se kromě natáčení skupina výzkumníků věnovala studiu archívů o tomto mistrovi. Navíc právě díky aktivní účasti rodiny se podařilo do dokumentu zařadit i příběhy vyprávěné samotným umělcem, který běžně moc rád nemluví a raději nechává svá díla, aby mluvila sama za sebe.
Zároveň se zaměřuje i na ne tolik známé detaily z jeho života, například na obrovský vliv, který měl na jeho charakteristický umělecký styl jeho otec. Ukáže i dopad tragické smrti jeho čtyřletého syna Pedra v roce 1974 v Madridu, kdy se po celý následující rok Botero ve svých malbách zaměřil čistě na ztvárnění svého syna. Diváci se dozví také o frustraci, kterou Botero prožíval kvůli tomu, že nezapadal do tradičních uměleckých hnutí, nebo o výjimečné skromnosti, lidskosti a výborném smyslu pro humor, který se skrývá za jeho odměřeným výrazem v obličeji.
V cestách pak pokračoval do Mexika, New Yorku a Washingtonu, období bohaté na novou tvorbu, ale chudé na ekonomické prostředky. Po návratu do Kolumbie získal další ocenění, osvobodil se od dřívějšího vzdáleného vlivu mexického muralismu, inspiroval se umělci italské renesance a jeho styl se konsolidoval. Od roku 1964 zahájil také první práce v oblasti sochařství, od roku 1975 se pak tomuto odvětví věnoval naplno. V devadesátých letech následovaly obrovské výstavy v Paříži, New Yorku, Buenos Aires či Madridu.
V první polovině března probíhá v severokolumbijské Cartageně již 59. ročník nejdůležitějšího filmového festivalu celé země. Jedná se zároveň o nejstarší soutěžní filmový festival latinskoamerického kontinentu vůbec, pořádaný již od roku 1960. Od 6. do 11. března tak mají všichni milovníci sedmého umění možnost poznat místní talent a také podpořit rozvoj národních projektů.
Snímky jsou tradičně rozděleny do několika soutěžních i nesoutěžních kategorií. Nechybí například sekce spojené právě s letošním tématem migrace a mísení ras, ale také fikce, dokumenty, díla dosud neznámých tvůrců, kolumbijská tvorba, krátkometrážní projekce, studentská tvorba, snímky natočené přímo v Cartageně, ale ani ukázka seriálů běžících na webu či experimentální tvorba. Stěžejní důraz je však kladen právě na místní tvorbu, která má na festivalu tradičně velmi silné zastoupení. Těšit se proto návštěvníci mohou i na dvě nové ukázky filmové tvorby afrokolumbijských a místních indiánských komunit.
Z dalších filmů lze zmínit například Dny velryby (Los días de la ballena) režisérky Cataliny Arroyave, který pojednává o každodennosti medellínských sprejerů, nebo dokument Mír (La paz) režiséra jménem Tomás Pinzón Lucena. Pozitivní ohlasy u publika vzbudil také snímek Monos o skupině mladých partyzánů, promítnutý za účasti režiséra filmu Alejandra Landese. Jednalo se o kolumbijskou premiéru, film však zaznamenal úspěchy už na filmových festivalech Sundance a Berlinale.
Velký úspěch zaznamenal v minulých letech i paralelní filmový program nazvaný Kino v městských čtvrtích. O zahájení devátého ročníku se postaral místní rodák Rafael Martínez Moreno, který publiku představil svůj první celovečerní film EL PIEDRA. Natáčel se v lidových čtvrtích Cartageny, účinkují zde i místní herci a vypráví příběh Reynalda, přezdívaného El Piedra, bývalého boxera, kterému se změní život v okamžiku, kdy se u jeho dveří objeví 12letý chlapec a tvrdí, že je jeho syn.
Barranquilla zve na svůj jedinečný karneval, který se pořádá každým rokem ve dnech od soboty do úterý, které předcházejí popeleční středě. Letos tedy tento největší kolumbijský svátek barev, tance, zábavy, folklóru, karibských rytmů a průvodů, který každoročně do města přiláká davy domácích i zahraničních turistů, připadl na dny 2. až 5. března. Jedná se nejen o nejvýznamnější karneval v Kolumbii, ale také o druhý největší na světě, hned po brazilských slavnostech v Rio de Janeiro.
Nemohou chybět ani tradiční masky jako je Marimonda, tedy míšenec primáta a slona, Muž Kaiman nebo známý král Momo, Bůh žertu, milovník satiry i nemilosrdné ironie, který chrání všechny účastníky oddávající se večírkům a neřestem. Ostatně král Momo je jednou z nejreprezentativnějších postav nejen karnevalu v Barranquilla, ale také obdobných festivalů a oslav po celé Latinské Americe.
Hned v první den oficiálního programu (2.3.) proběhla jedna z nejočekávanějších a nejcharakterističtějších akcí celých slavností – Bitva květin. Ulice se zaplnily originálními i tradičními maskami, tanečníky, ale také alegorickými vozy. V čele celého průvodu se představila královna karnevalu se svými princeznami a princi, která za hudebního doprovodu zdravila všechny přihlížející. I v následujících dnech na návštěvníky čekají průvody, masky a taneční kreace, konkrétně nedělní Velký průvod tradic a folklóru (3.3.) a Velký průvod maškar o den později.
Smrtí a pohřebním průvodem, který se loučí s jednou z nejsymboličtějších osobností karnevalu Joselitem Carnevalem, celá akce v Barranquille končí. V průvodu nesmí chybět vdovy, oblečené v černém a s tmavými brýlemi na očích, nezaplacenými účty v rukách a látkou vycpanými těhotenskými břichy, které oplakávají v ulicích smrt svého milovaného. Joselito je symbolická postava, která si užívá karnevalu, vůbec nechodí domů, ale je vidět opilý a jak tančí v ulicích. Poslední den karnevalu ho pak lidé nachází na ulici v bezvědomí a všichni věří tomu, že umřel. Proto mu připraví pohřeb, vloží ho do rakve a než ho pohřbí, mezi pláčem a výkřiky bolesti se Joselito najednou probere a vyvolává, že neumřel, že jen flámoval.
Ještě před samotným karnevalovým šílenstvím zve město Barranquilla na jiný karneval, ten věnovaný umění, který probíhá ve městě ve dnech 14. až 17. února. Akci pořádá nadace Fundación La Cueva už po třinácté a to v duchu motta reflexe jako představení. Letos se návštěvníci mohou těšit na více než 40 umělců ze světa filmu, divadla, televizního průmyslu, hudby, literatury i zábavy, kteří ukáží své talenty a přiblíží své kreativní procesy. Nejedná se však o akci intelektuálů vzdálených běžné populaci, ale o událost, která má vzbudit zvědavost, zapojit návštěvníky, bořit bariéry a izolaci mezi jednotlivými uměleckými segmenty i lidmi.
Hudebníky zastupuje akordeonista Dolcey Gutiérrez, který pohovoří například se zpěvákem vallenata Ivo Díazem. Festival pak bude zahájen za účasti kvarteta bogotského harfisty Édmara Castaňedy, který je známý svou jedinečnou hrou na tento hudební nástroj, ve které kombinuje lidové rytmy jako je joropo s jazzovými melodiemi. K hvězdám letošního ročníku patří také Yuri Buenaventura, jeden z hlavním představitelů kolumbijské salsy současnosti.
Jednotlivá vystoupení a akce probíhají mimo jiné v restauraci a baru nazvaném La Cueva, ve filmotéce, ale také v místním parku a na náměstí Plaza de La Aduana. Vstup je na uvedené akce zdarma pro širokou veřejnost. Organizátoři připravili také aplikaci pro mobilní telefony, která pomůže s orientací v programu a doprovodných akcích.