Přímočarost a ostrovtip. Eliška Krausová-Chaves konkuruje osobitým stylem humoru, vypravěčským talentem i životním nadhledem svým slavným bratrům.
„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ tak charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves, mimo jiné zakladatelka Asochecy, se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. Kniha, kterou vydává nakladatelství Prostor, je v prodeji od středy 12. května.
V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují cestu Elišky od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla po okupaci Československa v roce 1968 zůstat, až po současnost. Vzpomíná například na otce, který přežil holokaus, své začátky v Kolumbii i setkání s Fidelem Castrem. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou či Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. A v Bogotě zažila bombové útoky.
Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem.
Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. V roce 1975 získala kolumbijské občanství, o to české přišla kvůli „nepovolenému opuštění země». V Československu byla dokonce v roce 1977 odsouzena k trestu vězení kvůli neuposlechnutí úřední výzvy k návratu ze zahraničí. V Kolumbii díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku.
V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových, zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem, a nejmladším Janem.
„Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.
Vše, co se dočtete v této knize, jeho slova potvrzuje. Vyprávění nechybí typická „krausovská“ přímočarost a charakteristický humor, čtenář zároveň ocení krásný jazyk a styl, kterým se Eliška Krausová po tolika letech na jiné polokouli vyjadřuje. Text doprovází velké množství fotografií z rodinného archivu.
Zde se můžete začíst do ukázky z knihy.
Eliška Krausová-Chaves (4. 5. 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí tam byla navíc děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě – ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu.
Zdroje: Literarky.cz, Idnes.cz, Kosmas.cz.
Knihovna Václava Havla připravila na dny 11. a 12. května virtuální konferenci o «jiné Evropě» v rámci projektu Evropské dialogy Václava Havla. Jedná se o mezinárodní iniciativu, jež si klade za cíl otevřít a vést diskusi o tématech určujících směřování současné Evropy s přihlédnutím k evropskému duchovnímu odkazu Václava Havla. Hlavním inspiračním zdrojem tohoto projektu je esej Václava Havla Moc bezmocných. Evropské dialogy Václava Havla více než jiné projekty obdobného zaměření hodlají nabídnout «bezmocným» prostor k vyjádření a tedy k posílení jejich pozice v rámci Evropy.
Projekt je plánován jako dlouhodobý a zahrne spolupráci s dalšími organizacemi v různých evropských městech. Jednotlivá setkání probíhající formou konference jsou určena především středoškolským a vyskoškolským studentům, stejně jako ostatním zájemcům o evropskou problematiku z řad odborné i široké veřejnosti.
Velvyslanectví České republiky v Kolumbii oznámilo, že od 3. května 2021 je možné uhradit konzulární a vízové poplatky nově také platební kartou (debetní či kreditní). Akceptována je většina běžných platebních karet, například Visa či Mastercard. Jedinou výjimku tvoří karty American Express, které k úhradě použít nelze. Zůstává možnost platit poplatky v hotovosti a to v kolumbijských pesos nebo amerických dolarech.
Paní velvyslankyně také poznala kulturní ikony města jako je divadlo Teatro Santander či kulturní instituce Casa de Cultura a Centro Cultural del Oriente Colombiano. Ohromila ji dále přírodní oblast Páramo de Santurbán. Ostatně sama požádala o prohlídku tohoto jedinečného ekosytému, který označila za „vodní zdroj pro přežití více než 2,2 miliónů lidí, kteří obývají různá městečka kraje Santander.“
Vy jste absolventkou Filozofické fakulty jedné z nejstarších a nejprestižnějších vysokých škol ve střední a východní Evropě: Univerzity Karlovy. Co mohou očekávat studenti našeho města od dohod s Vaší zemí v oblasti vzdělání? „Víme, že Bucaramanga je také velmi akademicky orientované město, proto mohou mladí lidé očekávat velkou podporu našich univerzit s ohledem na stipendia a výzkum. Budeme pracovat jak ve vzdělávací, tak technologické oblasti. Jakmile přejde pandemie, bude možné specifikovat aktivity, které více propojí naše země a umožní obyvatelům kraje Santander využít výhod těchto dohod, stejně jako vést důležitá kulturní vyjádření, jak v mé zemi, tak tady.“
V tomto duchu radnice města uskutečnila veké investice do cyklostezek. Nicméně nedostatek občanské kultury a v jiných případech i špatný plán těchto úseků zamezili rozvoji dané iniciativy. Co se můžeme naučit my obyvatelé Bucaramangy ze zkušeností získaných v České republice? „Trvám na tom říct obyvatelům inteligentních měst, že ulice by měly být příjemnými místy, že je nutné přijmout jiné způsoby dopravy, které neznečistí vzduch. Infrastruktura pro cyklisty je určitým symbolem k udržitelné mobilitě a lepší kvalitě života pro všechny; ale toto nefunguje, pokud obyvatel nerozumí hodnotě těchto úseků. Moje výzva tak směřuje k respektování těchto prostorů.“
Jméno: Kateřina Lukešová
Duben je měsícem španělského jazyka. Konkrétně 23. dubna si od roku 2010 Organizace spojených národů a hispánský svět oficiálně tento jazyk připomínají. Toto datum totiž odpovídá dnu úmrtí jednoho z nejznámějších španělských spisovatelů Miguela de Cervantese, autora románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. V kulturních a jazykových institucích různých zemí se tak pořádají rozličné akce s literární a jazykovou tématikou.
Španělština je jedním z nejrozšířenějších jazyků na světě. Podle údajů Institutu Cervantes z letošního roku má španělštinu jako rodný jazyk 472 miliónů lidí, což z ní dělá druhý nejčastější mateřský jazyk, hned po mandarínské čínštině. Písmenko «ñ» se přitom nachází ve více než 17700 španělských slovech. I přesto se v digitální éře potýká s problémy. Na počátku devadesátých let minulého století chtěly dokonce některé evropské státy prosadit prodej klávesnic bez tohoto písmena. Tato iniciativa však byla kategoricky odmítnuta řadou politiků i intelektuálů, včetně známého kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze.
Pandemie v Kolumbii pokračuje i v dubnu. Situace se navíc v řadě míst země zhoršuje, nařízení se opět mnohde zpřísňují a kulturní život je tak v celé zemi značně omezen. Ani tyto podmínky však nezabránily vyhlášení roku 2021 za Rok Botera, tedy rok věnovaný jedinečnému talentu a umění mistra Fernanda Botera. Tento, podle mnohých, nejdůležitější malíř a sochař v historii Kolumbie pochází z kraje Antioquia. A právě v Medellínu, hlavním městě tohoto kraje, vzdává od dubna kulturní a umělecká agenda města poctu Boterovu dílu.
Program dále zahrnuje velké zrestaurování robustních a výrazných soch mistra, které se nachází na různých veřejných místech města, zejména však na Náměstí Botera a v Parku San Antonio. Cílem je restaurační práce pojmout jako školu, učebnu, kde lidé uvidí, jak práce pokračují. Některá díla mají přitom velmi hluboký význam. Například socha nazvaná Pedrito Botero je poctou vlastnímu synovi umělce, který v pouhých čtyřech letech zahynul při nehodě v Madridu. Tato událost Botera silně zasáhla a ovlivňuje ho doteď. V prvním roce po tomto neštěstí se ve svých malbách dokonce zaměřil čistě jen na ztvárnění svého syna.
Následně odcestoval do Evropy, kde krátce studoval na uměleckých akademiích v Madridu či Florencii, pobýval také v Barceloně či Paříži. Vzdělával se však převážně jako samouk. Cesty ho pak zavedly i do Mexika, New Yorku a Washingtonu. Po návratu do rodné země získal další ocenění a jeho umělecký styl se ustálil. Začal se zajímat také o sochařství, kterému se od roku 1975 věnoval naplno. V 90. letech mohli jeho díla obdivovat návštěvníci obrovských výstav v Paříži, New Yorku, Buenos Aires či Madridu.
Po deseti letech přichází dobrá zpráva pro milovníky přírody. Oblast, která patří k těm největším turistickým atrakcím kraje Norte de Santander na severovýchodě Kolumbie, je od konce března po dlouhé době opět přístupná návštěvníkům. Přírodní park Los Estoraques byl zavřený od října roku 2010 kvůli právním sporům i geologickým trhlinám. Díky snahám instituce Národní přírodní parky Kolumbie se podařilo získat pozemky přírodní rezervace, která se tak rozšířila o 391,3 hektarů na současných 1052,3 hektarů.
Na konci března zemřel Antonio Caro, pionýr konceptuálního umění a jeden z nejvýznamnějších umělců Kolumbie. Sám umělec říkával, že za svůj úspěch vděčí jak náhodě, tak svému vrozenému novinářskému čichu. Uměl velmi dobře číst situace v zemi, rozuměl tomu, jak politika a ekonomika ovlivňují životy Kolumbijců. Byl si zároveň vědomý významu boje za práva indiánských komunit pro historii Kolumbie a také se snažil chránit přírodní bohatství země, kdy upozorňoval na rostoucí zájem o těžbu nerostných zdrojů.
Jeho první dílo, vytvořené ze soli, bylo představené na výstavě v roce 1971 a patřilo k prvním svého typu v Kolumbii. Jednalo se o sochu hlavy bývalého presidenta Carlose Llerase Restrepa, uloženou ve skleněné nádobě, kterou v den inaugurace naplnil vodou. Dílo se tak rozpustilo a s ním i autorita a inteligence bývalé hlavy státu.
Ivan Kraus se narodil 1. března 1939 v Praze. Jako herec a autor působil v různých pražských malých a kabaretních divadlech. Mezi léty 1968 a 1990 žil v exilu. Od roku 1971 pracoval v Německu, později se přestěhoval do Francie, ale v průběhu let pobýval také ve spoustě dalších zemí. Později žil střídavě v Paříži a v Praze, ale nakonec se trvale usadil v České republice.