Sdílíme text Hugo Fonsecy, kolumbijského studenta oboru environmentálního a sanitárního inženýrství na Universidad del Magdalena, který v minulém roce v rámci programu Erasmus studoval také na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci. Letos absolvoval čtyřměsíční pracovní stáž v kanceláři Udržitelné univerzity a Welcome office UP, v jejímž průběhu pomáhal při organizaci akcí a šíření osvěty směrem k udržitelnému rozvoji. Přečtěte si jeho reflexivní úvahu o interakci mezi člověkem a přírodou.

Sto roků samoty, klasika latinskoamerické literatury, je mnohem více něž jen mistrovským dílem magického realismu. Vybízí k úvahám o interakci mezi člověkem a přírodou a upozorňuje na devastující důsledky lidských rozhodnutí na životní prostředí. Kniha Gabriela Garcíi Márqueze nás vede k zamyšlení nad osobní, profesní i globální zodpovědností v souvislosti s klimatickou krizí.

Macondo, mýtická víska založená rodinou Buendíů v nížině povodí řeky Magdaleny, prochází různými etapami ekologických změn. Od samého počátku její obyvatelé čelí extrémním klimatickým výkyvům jako jsou přívalové deště a dlouhotrvající sucho. Spolu s lidskou náchylností na přírodní změny ale příběh zdůrazňuje zničující společenský a ekologický vliv nadnárodního trustu hospodařícího na obrovských banánových plantážích karibského pobřeží. Ekonomická závislost zpřetrhává ekologické vztahy obyvatelstva s krajinou a vede jej k spoluúčasti na krizi životního prostředí. Macondo se stává alegorickým prostorem mnoha podobných míst v Latinské Americe, kde nadměrná těžba a nadužívání půdy způsobuje ekologickou a společenskou krizi. Reflexe výsledné ceny velkých a neudržitelných průmyslových záměrů v dějinách modernity nikdy nebude aktuálnější než právě nyní.

Příběh Maconda odkazuje k podobným situacím i v Evropě. Ničivé záplavy z let 2002, 2013 a 2024 vznikly vlivem intenzivních dešťů, po nichž se Vltava, Labe a naposledy přítoky Moravy vylily do krajiny. Dopad na infrastrukturu byl obrovský. Zatopené ikonické pražské uličky a historické budovy, protržené hráze jihočeských rybníků, podemleté silnice a stržené mosty, rozpůlené chalupy a tonoucí zvěř, jsou stále živým obrazem zkázy. Podobně jako v Macondu bylo ale hlavní příčinou katastrofy intenzivní zemědělství a nadměrné zásahy do vodních cyklů a koryt řek. Vzpomínku na nedávné moravské povodně navíc spojuje s mytickým prostorem magického reálna i podobný pocit strachu, úzkosti a hledání zbytků naděje v nadpozemské moci schopné zkrotit chaos divoké přírody.

Zrychlení cyklu sklizní a intenzivní zemědělství v Macondu měly na svědomí skupiny inženýrů, agronomů, hydrologů a kartografů. Odkloněním původního koryta řeky s charakteristickými balvany podobnými prehistorickému vejci se Macondo v očích vesničanů konečně zařadilo na cestu pokroku. Postupně však tyto ekologické změny vedly k nenávratnému kolapsu. Biblický výjev závěrečné apokalyptické vichřice odkazuje nejen k trestu, ale z pohledu ekologie ke zvýrazněným klimatickým jevům, jejichž původ záleží v lidském zacházení s planetou. Rod Buendíů odsouzený ke stu rokům samoty nedostane druhou šanci života na zemi.  

Zrychlení cyklu přívalových dešťů a mizející šance na změnu přibližuje fikční příběh románu realitě i ve střední Evropě. Srovnání ukazuje na důsledky nerovnovážného působení člověka na přírodu a její následnou ničivou sílu. Literární imaginace ale pouze rozvíjí představy, kterými společnost interpretuje svou existenci v reálném světě.  V tomto případě jde o neodbytný pocit nezvratných důsledků přetěžování a překračování hranic udržitelnosti.  

Tak jako nekonečný déšť v Macondu, trvající čtyři roky, jedenáct měsíců a dva dny, předznamenává začátek konce rodu Buendíů, podobné je to i s povodněmi, které ničí města v současném světě. Tropický déšť smyl historickou paměť a odsoudil Maconďany k nevědomí.  Sto roků samoty nám tak ukazuje, kam směřuje nepoučená společnost. Příběh je o to naléhavější, protože je sepsán jedním k hrdinů románu, cizincem, který do vesnice přiveze vědu a pro vesničany zázračné vymoženosti pokročilé civilizace. García Márquez byl členem ekologické Skupiny sta (G-100), skupiny intelektuálů a umělců, kteří bojovali proti ničení životního prostředí. Mimo ekologický aktivismus ale ve svém literárním díle zanechal naléhavý vzkaz pro současné čtenáře: vztah mezi člověkem a životním prostředím je komplexní a jeho rovnováha křehká.

Je tak nutností a zároveň výzvou pro naši generaci vést společnost k uvažování o životním prostředí. Odváděním pozornosti od tématu, tak jako odklonem vody z koryt, se ničí vodní cyklus samotné existence. Myslet udržitelně znamená myslet na budoucí generace, vést reflexi každého záměru a vzdělávat společnost k ochraně přírodních zdrojů.

„Až jednou lidé usednou v první třídě a literatura bude přepravena v nákladním vagónu, se světem bude nadobro konec.“ Pokud zde García Márquez přemýšlí o literatuře v mezích imaginárního prostoru reflexe lidské existence, jeho úvaha vybízí k přehodnocení priorit. Do této „první třídy“ kromě literatury jako estetického zážitku patří i udržitelnost a ochrana životního prostředí jako podtext autorova románu.

Zdroj: Udrzitelna.upol.cz.