Kraj Guajira na severovýchodě Kolumbie je velmi specifický svým podnebím, krajinou, kulturou, i svými obyvateli. Jedinečná příležitost poznat místní zvyky a tradice se nabízí v těchto dnech, konkrétně od 31. května do 2. června, protože v tamějším městečku Uribia právě probíhá festival kultury místní indiánské komunity Wayuu. Tato akce se snaží nejen obnovit a zachovat, ale také zviditelnit kulturní výjimečnost tohoto etnika a regionu.
Indiánská komunita Wayuu je přitom tou největší v rámci celé země. Festival této komunity se mění v obrovskou oslavu, kterou žije celé město Uribia, jeho ulice i skrytá zákoutí. Návštěvníci se mohou těšit na ukázku tradičních ručních výrobků a uměleckých předmětů. Kultura Wayuu vyniká zejména nádhernými tkanými kousky s geometrickými vzory různých barev, které reprezentují místní způsob vyjádření a uchovávají se z generace na generaci. Zejména tkané tašky (mochilas) patří k těm nejznámějším suvenýrům, jsou vyráběny několik měsíců poctivou ruční prací prostřednictvím umělecké techniky známé jako Kanas. Během festivalu pak inidánské ženy předvádí svou práci v rámci průvodů a různých výstav. Nemůže samozřejmě chybět ani ochutnávka místních gastronomických specialit. Typická jídla zdejší kultury mají jako základ kozí maso, které se vaří a servíruje na různé způsoby.
Nicméně největší pozornost přitahují taneční a divadelní vystoupení, kdy samotní indiáni Wayuu z různých klanů oblékají krásné šaty a přibližují mýty, legendy i starodávné tance tohoto etnika. Přihlížet těmto aktivitám tak neznamená jen shlédnout představení, ale také poznat a porozumět tradicím a kosmovizi této jedinečné kultury. Zároveň se v průběhu festivalu pořádají různé soutěže, například ta v hraní na typické zdejší hudební nástroje nebo ve vyprávění příběhů vlastní tvorby, které odpovídají tématice festivalu. Shlédnout můžete i zajímavé soutěže v síle, kdy muži všech věkových kategorií zkoušejí tělo na tělo, který z nich je silnější. V neposlední řadě se koná také soutěž o miss Wayuu, která se stane velvyslankyní místní kultury na národní i mezinárodní úrovni. Proto musí účastnice prokázat hluboké znalosti všech aspektů kultury a umět perfektně zatančit tradiční tanec známý jako Yonna.
Do městečka Uribia, kterému se přezdívá hlavní indiánské město Kolumbie, se zájmci snadno dostanou z města Riohacha, hlavního města kraje Guajira u pobřeží Karibiku. Rozhodně stojí za to prozkoumat i jiné části tohoto mystického, ale také tvrdého a osamělého kraje, kde vládne sucho a tedy polopouštní až pouštní podmínky. Guajira je tedy zcela odlišná od zbytku zelené Kolumbie a z místních necelých 800 tisíc obyvatel patří kolem 40 procent z nich právě k indiánskému kmeni Wayuu. Tím největším problémem regionu, kromě všudypřítomné korupce, jsou sucha a s nimi spojený nedostatek vody.
Je potřeba si zajistit organizovaný výlet či pronajmout jeep s řidičem, který oblast dobře zná a v nejlepším případě přímo spolupracuje s místními komunitami. Mezi hlavní výletní cíle pak patří mys Cabo de la Vela s nedalekým majákem na skalnatém pobřeží Karibiku, blízký skalnatý vrcholek Pilón de Azúcar s oltářem věnovaným Panence Fátimě a jedinečná Punta Gallinas. Tam se nachází jednak nejsevernější místo Kolumbie, ale také mangrovníkové zátoky či jedinečné písečné duny (dunas de Taroa) svažující se do moře. Dorazit až k tomuto severnímu bodu ale není vždy úplně jednoduché, protože cesty bývají vysušené a když zaprší, tak se změní v bláto. Jeepy tak často jezdí ve skupinách, aby si při těchto situacích mohli vzájemně pomoci. Obě místa nabízí skromnější ubytování se základním jídlem, ale hlavně nádherné přírodní scenérie, netradiční pláže, klid a noční oblohu plnou hvězd.
Zdroje: GuiasYbaquianos.com, ElTiempo.com. Foto 1, foto 2, foto 3.
Městečko Ginebra, které má jen asi 25 tisíc obyvatel, nachází se nedaleko města Cali a běžně nebývá v centru zájmu turistů, hostí v těchto dnech významný soutěžní Festival Mono Núňez. Tato důležitá folklórní událost, která tvoří nedílnou součást národního kulturního bohatství, odkazuje svým jménem na hudebníka Benigna Núňeze Moyu, místního rodáka a tehdejší národní hudební symbol. Až do jeho smrti v roce 1991 dokonce festival pravidelně zahajoval.
Těšit se můžete také na tzv. dialogové koncerty, kdy umělci povedou z pódia dialog s publikem, nebo kolumbijský koncert, na kterém se představí vítězové předešlých ročníků, včetně umělkyně a moderátorky jménem María Isabel Saavedra. Připraven je také mezinárodní koncert s umělci z Ekvádoru, Peru, Argentiny i domácí Kolumbie, ale také Festival na náměstí či Setkání vesnické hudby. Celý festival se letos navíc koná v duchu oslav dvoustého výročí Bitvy v Boyacá, která patří k nejdůležitějším událostem kolumbijské historie, protože znamenala vítězství Bolívarova tažení za nezávislost regionu.
Bogota
V severokolumbijském městečku Valledupar právě probíhá největší každoroční svátek místního typického hudebního žánru vallenato. Festival vallenatské legendy, který se od začátku snaží o zachování a rozvoj této lidové tradice, je úžasnou možností poznat nejen vallenatské rytmy, ale i kulturu regionu. Ostatně vallenato je více než jen hudební žánr, vyjadřuje zároveň duši karibského regionu Kolumbie a proto od roku 2015 figuruje i na seznamu nehmotného kulturního dědictví Unesco.
Náboženské rituály, mše, procesí, ale také inscenace přibližující události kolem vallenatské legendy jsou na programu 29. dubna. Každý večer pak probíhají koncerty. Známý hudebník Silvestre Dangond si vybral tento festival k premiérové show v rámci svého nového turné 2019. Během tohoto jedinečného koncertu tradičního vallenata ho doprovodí různí známí představitelé tohoto žánru. Představí se i další hvězdy hudební scény, například Carlos Vives, Sebastián Yatra, Zion & Lenox a další.
Vallenato je pak založeno na čtyřech rytmech – merengue, paseo, puya a son. To, co začalo jako vesnické hnutí, které vyprávělo svůj každodenní život prostřednictvím písní, se změnilo v hudební symbol země. Dnešní verze vallenata, která zní v rádiích a vyhráva mezinárodní ceny, tedy s původním žánrem moc společného nemá. Postupně se totiž přidaly další nástroje, písně jsou často o nešťastné lásce a už tolik nepodávají svědectví o životě. Vallenato se však takto otevřelo světu a stalo se natolik populárním, že od roku 2006 existuje v rámci Grammy Latino i samostatná kategorie cumbie/vallenato.
Tereza s Elenou stráví v Kolumbii jen několik dní a budou mít tedy dost nabitý program. V rámci knižního veletrhu ve čtvrtek 25. dubna od 17 hodin ve Velkém sále Ecopetrol (Sál FILBo D) proběhne debata na téma Co se děje po neúspěchu? Kam směřuje život? Tereza Boučková zde pohovoří s kolumbijským spisovatelem jménem Néstor Bautista o bodech zvratu jako spouštěcích událostech v literární fikci. V sobotu 27. dubna se Tereza Boučková a Elena Buixaderas podělí o své názory na aktuální českou literaturu a to od 15 hodin v knihkupectví Librería Santo y Seňa.
Román formou autobiografického deníku zachycuje s velkou intenzitou a důvtipem osobní zkušenosti autorky, které by se daly shrnout do několika slov: krize ve všech směrech a jak se z ní dostat. Kniha vypráví o snaze znovu vybudovat život, který se změnil v trosky, překonání kreativního bloku a deprese okolo čtyřicátého roku věku, problémy po adopci dvou dětí romského původu, které se zapletly do kriminálního světa a připravily tak své adoptivní matce spoustu morálních otázek a pochyb, boj za uznání v roli scénáristky a další intimní momenty z autorčiny každodennosti. Zároveň kniha vyjadřuje kritický názor Boučkové na disidentské hnutí. Jedná se o cestu od totálního zoufalství a beznaděje po osvobozující světlo, provázenou humorem, často černým, který ulehčuje četbu a činí ji návykovou.
Za svou autobiografickou trojnovelu Indiánský běh, publikovanou zpočátku tajně v rámci samizdatu v 80. letech, získala v roce 1990, tedy již za demokracie, cenu Jiřího Ortena. V díle složeném z útržků vzpomínek podává hořké svědectví o nesnadném životě dcery jednoho z českých disidentů v socialistickém Československu.
Elena Buixaderas López se narodila ve Španělsku v roce 1969. Vystudovala fyziku a v roce 1996 odešla do Prahy, aby si udělala doktorát v české Akademii věd, kde pracuje jako výzkumná pracovnice dodnes. Jinými slovy, je doktorkou fyzikálních věd, výzkumnicí, ale zároveň i překladatelkou, spisovatelkou a básnířkou v jedné osobě.
Na zájemce čeká zajímavá kombinace symfonické hudby, chorálové i komorní hudby, ale třeba i repertoár pro klavír. Nicméně organizátoři letos kladou důraz hlavně na vokální repertoár, sólisty, pěvecké sbory a symfonické orchestry.
V Kolumbii má v těchto dnech, konkrétně od 11. do 19. dubna, premiéru dokument o věhlasném malíři a sochaři, rodákovi z kolumbijského Medellínu, Fernandu Boterovi. Proslavil se zejména svým osobitým stylem, který vyniká zvětšenými či deformovanými objemy postav i předmětů, které na první pohled zaujmou kulatými tvary. Získal si tak obdiv a pozitivní ohlasy jak z řad kritiků tak od široké veřejnosti. Ve svých dílech navíc často zpracovává i lidská témata a sociální problematiku své země i jiných míst světa.
Za vznikem dokumentu stojí nápad kanadského producenta Dona Millara, kterého nadchla Boterova výstava putující po třech čínských městech v roce 2015. Do přípravy se však zapojila také Boterova rodina a někteří jemu blízcí lidé. Boterova dcera Lina se na dokumentu dokonce podílela v roli výkonné producentky a kreativní poradkyně. Podle jejich slov rodina souhlasila s natáčením, protože si přála, aby lidé poznali příběh jejich otce. I když existují snad desítky dokumentů o tomto mezinárodně uznávaném umělci, málokdy byly k vidění v jeho rodné zemi. Neexistoval ani žádný ucelený záznam o jeho díle a osobě, proto se kromě natáčení skupina výzkumníků věnovala studiu archívů o tomto mistrovi. Navíc právě díky aktivní účasti rodiny se podařilo do dokumentu zařadit i příběhy vyprávěné samotným umělcem, který běžně moc rád nemluví a raději nechává svá díla, aby mluvila sama za sebe.
Zároveň se zaměřuje i na ne tolik známé detaily z jeho života, například na obrovský vliv, který měl na jeho charakteristický umělecký styl jeho otec. Ukáže i dopad tragické smrti jeho čtyřletého syna Pedra v roce 1974 v Madridu, kdy se po celý následující rok Botero ve svých malbách zaměřil čistě na ztvárnění svého syna. Diváci se dozví také o frustraci, kterou Botero prožíval kvůli tomu, že nezapadal do tradičních uměleckých hnutí, nebo o výjimečné skromnosti, lidskosti a výborném smyslu pro humor, který se skrývá za jeho odměřeným výrazem v obličeji.
V cestách pak pokračoval do Mexika, New Yorku a Washingtonu, období bohaté na novou tvorbu, ale chudé na ekonomické prostředky. Po návratu do Kolumbie získal další ocenění, osvobodil se od dřívějšího vzdáleného vlivu mexického muralismu, inspiroval se umělci italské renesance a jeho styl se konsolidoval. Od roku 1964 zahájil také první práce v oblasti sochařství, od roku 1975 se pak tomuto odvětví věnoval naplno. V devadesátých letech následovaly obrovské výstavy v Paříži, New Yorku, Buenos Aires či Madridu.
V úterý 19. března se rozšířila síť honorárních konzulátů ČR na území Kolumbie, kterých je nyní v zemi již šest. V městečku Ibagué byl totiž slavnostně otevřen nový honorární kozulát s působností pro departamenty Tolima, Meta, Vichada, Guainía a Guaviare. Úřad vede honorární konzulka paní Sybila Puente Escallon, ředitelka jazykové školy Colombo Americano (Calle 35 No. 4a-18, Barrio Cádiz, Ibagué), která se stala sídlem nového honorárního konzulátu.